Antonín Pech: Polozapomenutý průkopník kinematografie, který položil základy úspěchů českého filmu
V roce 1906 připravoval divadelník Antonín Vaverka výpravnou operetu „Satanův poslední výlet“. Představení obsahuje scény odjezdu vlaku a režiséra napadlo vytvořit pozadí z filmového plátna, na které by se promítaly skutečné záběry ze Smíchovského nádraží. Minutovou sekvenci pro Vaverku natočil mladý fotograf a laborant Antonín Pech. Zážitek v něm zanechal takový dojem, že se stal tahounem počátků naší kinematografie, režisérem a ředitelem prvních filmových laboratoří.
Antonín Pech se narodil před 150 lety 21. listopadu 1874 do umělecké rodiny. Jeho tetou byla spisovatelka Eliška Krásnohorská, otec Adolf maloval obrazy, provozoval v Českých Budějovicích portrétní studio a fotografický ateliér. Antonín v něm strávil celé dětství a prokazoval nadání pro fotografii, práci laboranta i k podnikání. Když v Budějovicích zakládal vyhlášený pražský fotograf J. F. Langhans pobočku svého ateliéru, nabídl Antonínu Pechovi post obchodního ředitele. Natáčení filmové sekvence pro Vaverkovu operetu ale v mladém fotografovi probudilo vášeň pro pohyblivé obrázky. Rozhodl se odejít do Prahy a otevřít si vlastní kino.
Praha plná biografů
Praha byla na začátku 20. století metropolí s velmi živou filmovou scénou. První kino otevřel Jan Kříženecký už v roce 1898 a s kamarádem Švábem Malostranským zároveň začal natáčet první krátké filmy. Přes počáteční úspěchy skončilo podnikání prvních „mužů s klikou“ v dluzích. Zisky ze vstupného nedokázaly pokrýt náklady na vyvolávání filmů, které se musely posílat do laboratoří ve Francii. Filmová tvorba se proto na několik let zastavila, do kinematografů se ale chodit nepřestalo. První stálá kina vznikala v režii nadnárodních produkcí. V hotelu U Černého koně Na Příkopech, kde dnes stojí budova Národní banky, se promítaly filmy T. A. Edisona, v hotelu U Saského dvora v Hybernské zase Herman Arlet prezentoval tvorbu bratří Lumièrů. Už v roce 1907 ale otevřel v Karlově ulici nezávislé kino eskamotér Dismas Šlambor, známý pod pseudonymem Viktor Ponrepo. Krátce poté vzniklo Na Slovanech kino Illusion Františka Tichého, Jan Kříženecký promítal v pasážích Louvre a Světozor a přidávaly se další sály.
Antonín Pech dlouho neváhal a už rok po příjezdu do Prahy si otevřel kino s honosným názvem Grand Biograph de Paris. Prvním sídlem byla bouda na dvoře domu v Ječné ulici 10. Nedlouho poté ale na protější straně novoměstské třídy vyrostl moderní dům U Čtrnácti svatých pomocníků, do kterého architekt Jan Voráček zapracoval promítací sál. Pechův kinematograf tu fungoval od podzimu do jara, v letních měsících ho mladý podnikatel přesouval na Dětský ostrov. Stejně jako další provozovatelé kin brzy zjistil, že nabídka filmů je velmi omezená. Film už tehdy ztratil kouzlo technologické novinky a divákům přestávaly věčně se opakující grotesky stačit.
Kinofa
Pech si ze zkušenosti z natáčení sekvence o Posledním výletu Satana stále nesl umělecké ambice a díky svému povolání měl zkušenosti s laboratorním zpracováním filmů. V roce 1910 se rozhodl obojí spojit a založit První pražskou výrobnu kinematografických obrazů. V inzerátech nabízel výrobu filmů „časových i scénovaných pro divadla odborná, jakož i pro účely vědecké a reklamní“. Krátce poté ale firmu uzavřel a inicioval mezi majiteli pražských biografů založení skutečné filmové výrobny Kinofa.
Firmu Kinofa kromě provozovatelů kin financovali i bratři Rottové a kavárník Josef Kejř, v jehož restauraci se pražská filmová komunita scházela. Kinofa nebyla velký podnik. Kanceláře i laboratoře se tísnily v malých kumbálech v suterénu domu na Palackého nábřeží a v podstatě všechny pozice od ředitele po laboranta v ní zastával Antonín Pech. Firma mu ale poskytla zázemí i příležitost věnovat se filmu jako tvůrce. K různým reportážím, reklamním a propagačním filmům začal do produkce Kinofy prosazovat stále ambicióznější díla.
První české filmové úspěchy
Pod Pechovým vedením natočila Kinofa během své krátké existence neuvěřitelné dvě stovky filmů. Většina z nich byla bohužel zničena, některé snímky dochované v archivech ale budí pozornost i dnes. Hned v roce 1910 například natočil přírodopisný dokument Svatojanské proudy, který získal hlavní cenu na I. mezinárodní fotografické a filmové výstavě ve Vídni. Třídílná reportáž z VI. všesokolského sletu se prodala do 26 zemí světa a byla dlouhá léta nejúspěšnějším snímkem české produkce. Povzbuzen úspěchem se Pech pustil i do hraných filmů. Role v nich ztvárnili herci pražských kabaretů a divadel, opakovaně se v nich objevoval Emil Artur Longen, který za svého pobytu v Paříži natáčel komparzní role po boku filmové hvězdy Maxe Lindera.
Linder je považován za první velkou filmovou hvězdu a jeho postava „šviháka Maxe“ inspirovala celou éru němé grotesky včetně takových hvězd, jako byl Charlie Chaplin. E. A. Longen podle ní vytvořil postavu mládence Rudiho, která v sérii Pechových veseloher několik let bavila české publikum. V Kinofě se ale natáčely snímky všech žánrů. Vznikl zde první český western Sokové, psychologické drama Pro peníze, abstraktní umělecká performance Pět smyslů, adaptace opery Faust, záznam fotbalového utkání Slavie s F. C. Eastbourne nebo populárně vědecký film Život zabité žáby. Pech měl pravděpodobně v úmyslu natočit i historický velkofilm ve spolupráci s Národním divadlem. Bohužel se ukázalo, že jeho ambice jsou větší než možnosti Kinofy.
Konec a nový začátek
Kinofa dokázala zajistit všechny filmové profese od scénáře přes natáčení až po laboratorní zpracování. Výroba byla přesto stále velmi drahá a většina filmů navíc nedokázala konkurovat kvalitě zahraniční produkce. Pechovi chyběly režisérské zkušenosti. Herci nedokázali přetavit divadelní projev do filmového a kvůli nedostatku financí ve snímcích často vystupují i neherci. Dochované filmy proto působí velmi amatérsky, čehož si byli evidentně vědomi sami tvůrci. Ve vzpomínkách E. A. Longena jsou k dohledání Pechovy stížnosti. „Jsme malý národ, máme tuze malé prostředky a přitom obrovské požadavky. Jsme k sobě přespříliš kritičtí, a to ubije náš film v jeho začátcích,“ předpovídal.
Pesimistické předpovědi se bohužel vyplnily a Kinofa se dostávala do stále větších finančních problémů. Nepomohlo jí ani spojení se začínajícím Lucernafilmem a v roce 1914 byl Pech donucen vyhlásit bankrot. Jeho úsilí ale nevyšlo nadarmo. Techniku, vybavení laboratoří i filmový archiv koupil v roce 1916 Miloš Havel a využil pozůstalost Kinofy k nastartování svého filmového podnikání. Pechovy filmy se promítaly v sálu paláce Lucerna, laboratorní a filmová technika se přesunula do nových Havlových ateliérů A-B. Český film získal profesionální zázemí a tvorbu přebrali tvůrci se zkušenostmi z velkých zahraničních studií. Na úspěchu nové generace československého filmu se už Antonín Pech nepodílel. Bývalý ředitel a režisér se přesunul na daleko skromnější pozici ve fotooddělení pražského magistrátu. Zemřel v roce 1928 nedlouho před tím, než svět ohromil Machatého Erotikon.
