Po stopách češtiny: Kus Slovenska u nás aneb Jak se styk Čechů se Slováky projevuje v jazyce?
Nedávné státní svátky nám mimo jiné připomněly, že 28. října 1918 vznikl samostatný stát Čechů a Slováků (a dalších) a že 17. listopadu se bojovalo nejen za svobodu a demokracii, ale také za slobodu a demokraciu. A pokud si myslíte, že 1. ledna 1993, kdy slavíme obnovu samostatného českého státu a Slováci zase vznik samostatnej Slovenskej republiky, jsme se odstřihli úplně, pak jste tady správně. Můžeme vám totiž poskytnout důkazy o tom, že naše spojení je dlouhodobé a ani po rozdělení států nezaniklo. Minimálně v jazyce.
Nahlédneme-li do útrob českého jazyka, najdeme stopy po jazykovém kontaktu se slovenštinou na každém kroku. Odborně se jim říká slovakismy a myslí se tím nejen slova, která jsme si ze slovenštiny přejali, ale také jevy, které se do češtiny propsaly v oblasti slovotvorné, sémantické a syntaktické. Ale pěkně popořádku.
Už v česky psaných textech ze 14. století můžeme najít množství slovakismů, ovšem naprostý boom u nás nastal v době národního obrození. Dává to smysl. Obrozenci se tehdy snažili uchránit náš národní jazyk a kromě vymýšlení ryze českých perel typu přetah skřínný, což je vlastně regál, si půjčovali v jiných slovanských jazycích. Kdo si někdy pro něco nezaskočil k sousedům?
Třeba pan Jungmann, když dával dohromady svůj pětidílný česko-německý slovník, to dělal běžně. Díky němu nám tady například neběhají německé myši, nýbrž potkani. Výraz potkan má původ v názvu historického území Pont(us), které se nachází na jižním pobřeží Černého moře. Právě odkud se tito hlodavci dostávali lodní dopravou do severní Itálie a dále do Evropy. Vzali to tedy přes italštinu, slovinštinu až po maďarské potkány, odkud je to do slovenštiny jen co by kamenem… Ze slovenštiny si Jungmannův slovník vypůjčil také tovar. Dnes sice tento výraz pro ‚výrobek, zboží‘ považujeme za knižní, ovšem těch odvozenin, které z něho máme a stále používáme. Vezměte si třeba jen těch polotovarů, které si umíme v továrnách vyrobit, až se z továrních komínů kouří. Ale pozor na tovaryše, ten přicestoval z polštiny. Taky si vzpomeňte na Josefa Jungmanna, až vám někdo půjde v ústrety. V jeho slovníku sice najdeme pouze výrazy ústřeta a oustřeta, jelikož se pokusil o adaptaci slova do českého prostředí, kde se střetáváme s ř, ale v tomto případě v komunikaci uživatelů převládla původní podoba s r.
Slovenským pozůstatkem v češtině z období 19. století je vidno, jak je vidno třeba v tvorbě Boženy Němcové. Akorát že dnešní význam ‚patrné‘ získalo vidno až později, tehdy to bylo ještě ‚jasno, světlo, úsvit‘. A tak se třeba hrdinové Němcové modlili až do vidna. Mimochodem u Němcové najdeme také rozlučku, jenže to nebylo ‚setkání uspořádané na rozloučenou‘, jak to máme dnes. V jejích knihách si prostě jen podávali ruce na rozlúčky.
Z doby společného státního útvaru nám zbyly takové relikty jako pažravý, třeba kapitalismus podle pana Drdy, nebo také výdobytek, což byl tehdy výraz oblíbený v publicistice, která opěvovala výdobytky revoluce a zavrhovala přisvojovánívýdobytků práce lidu.
K jednotlivým slovům přejatým ze slovenštiny toho máme ještě hodně, tak už jen namátkou zmíníme celorepublikově milované palačinky, v publicistice oblíbený středobod a agresivní bitkaře. A když je někdo namyšlený, má to taky od východních sousedů.
Ve slovotvorbě nám slovenština zahnízdila třeba u psychiatričky a dalších přechýlených názvů. Ještě v devadesátých letech jsme si psychiatra přechylovali na psychiatryni. Jenže pak se k nám ze Slovenska dostala psychiatrička jakožto konkurenční prostředek a v naší mluvě zvítězila na plné čáře, přestože -ička v češtině k příponám původně určeným k přechylování nepatří.
Pak tady máme už zdomácnělé konstrukce původem ze Slovenska. Třeba na úvod si řekněme, že nad ránem je vzhledem na roční dobu velká zima. Tyto dny stojí na čele v neoblíbenosti a na vině je také nedostatek denního světla. Vzali jsme do úvahy, že Země se točí, ale až taková tma by být nemusela.
Nakonec nám to nedá, abychom nezmínili oblíbené sousloví horko těžko. Vzniklo ze slovenského horko-ťažko, jenže jsme si adaptovali pouze ťažko na těžko, ale část horko jsme už v procesu přejetí odflákli. Její odpovídající českou podobou je totiž hořko. Správně bychom tedy měli říkat hořko těžko.
