Ženy, vpřed! O knize, která burcuje ženy, aby budovaly kariéru i v roli matky
Trochu memoár, trochu pojednání o štábní kultuře Facebooku, trochu mentoring do kapsy a trochu pokus o feministický manuál k dosažení kariérního vrcholu i rodinného štěstí. Ano, už zase. SHERYL SANDBERGOVÁ (43), jedna z nejúspěšnějších manažerek planety a první žena Facebooku, vydala před měsícem knihu s akčním názvem Opřete se do toho. To aby připomněla ženám celého světa, že pokud jde o práva rovná těm mužským, o stejný plat a spravedlnost v zaměstnání i v domácnosti, bohužel zdaleka není dobojováno. A my holky, unavené už tak vysokými nároky společnosti, po přečtení její publikace vstáváme od počítačů, ploten a přebalovacích pultů a opět vyrážíme na zteč.
Vůči úspěšným ženám chová naše společnost spoustu předsudků. Tak třeba: zaručeně doma manželovi nevaří (což by se i v současném Česku mělo podle mnohých trestat na hrdle), pokud vůbec nějakého muže mají. Protože který chlap by vydržel se ženskou, co je chytřejší, vzdělanější, lépe placená a musí mít vždycky navrch? Žena na kariérní špičce taky vůbec nezná svoje děti, pokud si ovšem našla v přeplněném diáři čas nějaké si nezodpovědně vyrobit. Odmala je cpe chůvám, určitě je nikdy nekojila a vidí je maximálně o víkendu, když jí je „hlídací babička“ strčí před monitor počítače, aby předvedly své první slůvko (a „máma“ to zaručeně nebude). Vrcholné manažerky a političky jsou bezohledné sekernice, kariéristky a egocentrické mrchy, které šidí rodinu. Má snad Angela Merkelová, podle čtrnáctideníku Forbes nejmocnější žena světa, děti? Tak vidíte.
Nejen kvůli prolomení hráze těchhle stereotypních představ „lidí z lidu“, ale prý hlavně pro dobro žen samotných vydala třiačtyřicetiletá americká businesswoman Sheryl Sandbergová 11. března svou knihu Lean In s podtitulem Women, Work, and the Will to Lead. Díky třaskavému tématu, ale hlavně díky výborně promyšlené mediální kampani se publikace o roli ženy na pracovišti a vlivu genderu na úspěch okamžitě ocitla na vrcholu všech důležitých žebříčků knižních prodejů v USA a dodnes v nich setrvává. Český nakladatel Dokořán ji vydá v prvotním nákladu 4000 výtisků už za pár dní, 29. dubna, pod názvem Opřete se do toho. Ženy, práce a vůle uspět.
Kniha se zabývá otázkami, na něž zná hned několik odpovědí snad každá žena, která se kdy, byť i jen ve svých snech, pokusila proniknout do „mužského světa“ a ucházet se o vyšší místo, vyšší plat nebo vyšší uznání. Třeba: proč v USA, ale i ve většině takzvaných západních zemí a nakonec i v Česku samotném dlouhodobě absolvuje vysoké školy podstatně více žen než mužů, ale v představenstvech firem, dozorčích radách, ve vedení týmů i politických stran jich sedí menšina? Kam se ztrácejí chytré, schopné a pracovité ženské po porodu, případně po mateřské dovolené? Proč za stejnou práci na stejné pozici ani po století bojů a protestů nedostáváme stejné platy jako leckdy o poznání línější, ale spolehlivě sebejistější a agresívnější mužští kolegové?
Sheryl Sandbergová působí na videích i na snímcích jako dokonalá žena – je evidentně inteligentní a pohotová, navíc krásná, štíhlá, vkusná a sympatická. Více než dvě stě stran její knihy (mimochodem, pomáhala jí s ní zkušená ghostwriterka Nell Scovellová a celý tým analytiků, rešeršérů a editorů) však čtenáře přesvědčí, že i ona se potýká s problémy běžných smrtelnic. Tak třeba: v těhotenství přibrala 32 kilogramů, vypadala prý jako velryba a neustále zvracela. Plazívala se na pracovní schůzky z obrovského parkoviště před Googlem tak dlouho, až ji napadlo, že by společnost mohla vyčlenit pro nastávající matky speciální parkovací místa co nejblíž budovám. Její šéf okamžitě souhlasil. Když už byla Sandbergová po obou svých porodech po všech stránkách dávno znovu ve formě, časopis Forbes ji roku 2011 ve svém výročním seznamu 100 nejvlivnějších žen světa umístil na pátou pozici – před Michelle Obamovou nebo Soniu Gándhíovou. Provozní ředitelka Facebooku se místo očekávané hrdosti hluboce zastyděla: „Cítila jsem se ztrapněná a vystavená pohledům všech.“ Žebříček „odmávla“ s tím, že je „směšný“ a „absurdní“, a gratulace kolegů i klientů odmítala tak dlouho, až jí její asistentka musela za zavřenými dveřmi připomenout, jak nesmírně podkopává svou vlastní autoritu, když se veřejně nedokáže vyrovnat s pochvalou a opodstatněnou, zaslouženou poctou. Jak typické – pro ženy.
Lean In kromě poutavého osobního příběhu a aktuálních statistik nepřináší výraznější příspěvek k moderním feministickým teoriím, naopak je v mnohém popírá. To ovšem neznamená, že si nenajde své publikum. Může působit jako zjevení třeba na ženy, které před necelými třemi lety neviděly na YouTube populární čtvrthodinovou přednášku Sheryl Sandbergové v rámci projektu TED o tom, proč je celosvětově tak málo žen ve vysokých pozicích, či které neměly tu čest s klasickými feministickými publikacemi Betty Friedanové, Germaine Greerové nebo Glorie Steinemové. Pravda, za těch 74 let se od požadavku vlastního pokoje a vlastních peněz, které žena-spisovatelka (a nejen spisovatelka) podle Virginie Woolfové nutně potřebuje pro svou realizaci, mnohé změnilo – my, ženy z rozvinutých průmyslových zemí, dnes máme volební právo, právo pracovat, vlastnit majetek, vybírat si partnera, adoptovat potomky, rozhodovat o vlastním těle a narození či nenarození dětí, máme zákony proti sexuálnímu obtěžování a domácímu násilí, máme mateřskou dovolenou a organizace bojující za naše práva doma i na pracovišti; už se nám nikdo nesnaží dokázat, že disponujeme menším mozkem než opačné pohlaví, případně že nemáme schopnost nebo právo prožít orgasmus. Přesto Sandbergová ve své knize sahá k osvědčeným prostředkům takzvané druhé vlny feminismu v 60. letech pro získání žen na svou stranu: když například hovoří o ženách zemí třetího světa, označuje je souslovím „naše sestry“, a nutnost soudržnosti evokuje občasným užíváním zájmena „my“ a sloves v první osobě čísla množného. Navazuje také tematicky na slavnou knihu Feminine Mystique Betty Friedanové z roku 1963, když upozorňuje na to, jak obrovské plýtvání potenciálem a talentem je, pokud se žena příliš dlouho motá doma kolem dětí, manžela a sporáku. Sandbergová samozřejmě zdůrazňuje možnost volby každé konkrétní ženy, ale na rovinu – žena domácí není právě ten druh čtenáře, jemuž je kniha Opřete se do toho primárně určena.
Absolventka Harvardu Sandbergová si s vysokými pozicemi a renomovanými společnostmi tyká už od studií – pracovala ve Světové bance, v prestižní konzultantské společnosti McKinsey, šest a půl roku vytrvale stoupala hierarchií Googlu a provozní ředitelkou Facebooku je už pět let. Jak toho docílila? Doporučuje ženám nejen na pracovišti, ale i doma odložit stud, submisivitu a opatrnost, ignorovat společenská očekávání, být ambiciózní a „zasednout k jednacímu stolu“ jak se šéfy a kolegy, tak s manželem nebo partnerem, který by měl ženinu kariéru jistit zezadu, podporovat ji a ideálně odvádět doma polovinu práce jak ve výchově potomků, tak v běžném chodu domácnosti. Pak už by mělo stačit jen tvrdě pracovat – a brzy bude podle Sandbergové, premiantky z dobré židovské rodiny, dřeva na většinu sportů přeučeného na cvičitelku aerobiku a posléze vystudované ekonomky, spousta žen na vrcholu každého odvětví, což je jediná cesta za rovností pohlaví. Ale není to tak jednoduché.
„Moje ,dvoukariérní‘ domácnost by nikdy nemohla fungovat, kdybychom já nebo můj manžel měli mentální blok v podobě představy o ,dobré mámě‘ nebo ,normální rodině,‘“ píše Renata Mrázová, generální ředitelka Pojišťovny ING, ve své předmluvě k českému vydání Lean In. Paní Mrázová ovšem měla to štěstí, že vychovávala děti v zemi s nejdelší placenou mateřskou a posléze rodičovskou dovolenou vůbec; USA jako jedna z hrstky zemí – a jediná průmyslově rozvinutá země světa – takový systém nemají. To americké vrcholné manažerky řeší různě. „V Googlu jsem se zamykala ve své kanceláři a odsávala mléko během konferenčních hovorů,“ líčí Sandbergová. A podobně konkrétními příklady skutečně nešetří – o jejích slavných vysoko postavených souputnicích (první ženě na pozici generální ředitelky IBM Virginii Romettyové, technologické ředitelce Ciska Padmasree Warriorové, výkonné ředitelce PepsiCo Indře Nooyiové aj.) se toho dozvíme spousty, zejména o jejich pochybách a slabostech.
V souvislosti s mateřstvím je zajímavý hlavně příběh autorčiny bývalé kolegyně z Googlu Marissy Mayerové. Dnes sedmatřicetiletá žena byla v létě 2012 jmenována generální ředitelkou Yahoo a do funkce nastoupila v šestém měsíci těhotenství. Feministky zajásaly, leč jejich radost brzy zmizela – Mayerová se rozhodla nebojovat za ženy v podobné situaci a vyšlapat jim chodníček, ale na svou roli matky se z pohledu mnohých tak trochu vykašlala: vybrala si pouhé dva týdny mateřské dovolené, během nichž beztak pracovala, načež svému synovi zřídila v sousedství své kanceláře minijesličky, což rozhodně není v silách každé pracující matky. Navíc koncem letošního února, což by už Sandbergová do své dávno hotové knihy nestihla zapracovat, ani kdyby chtěla, donutila Mayerová veškeré zaměstnance Yahoo, kteří pracovali z domova, aby se koukali přesunout do kanceláří nebo dali výpověď. Ačkoli Mayerová sama ke konci svého těhotenství pracovala z pohodlí obýváku, ostatním takovou radost dopřát nehodlala. Ušetřila sice firmě náklady a zvýšila produktivitu, ale zničila kariéru spoustě žen s malými dětmi, pro něž práce z domova představovala optimální (a často jediné možné) skloubení péče o rodinu i o vlastní kariérní rozvoj. Přitom práce z domova může být i v Silicon Valley často efektivnější než ta z kanceláře, o té noční (ničím nerušené) nemluvě.
Více se dočtete v Reflexu číslo 17/2013
