Cannes očima Terezy Spáčilové: Douglas jako gay uspěl, zato z Depardieuho je "neprodejné prase"
Ještě ve středu ráno začínal můj sloupek následovně: "Přestalo pršet - zeptejte se kohokoli a řekne vám, že nic většího se na festivalu v Cannes neudálo. Bez deště se zdá najednou všechno hezčí. I ty filmy." Je středa večer a nic z toho neplatí. Červený koberec na Croisette už zase připomíná nacucanou mořskou houbu a hlavní kinosál zažil první bučení.
Když organizátoři festivalu oznámili, že v čele letošní poroty zasedne tradicionalista Steven Spielberg, bavil se odborný svět představou, jak bude jeden z nejhollywoodštějších tvůrců světa poklimbávat u rádoby intelektuálních filmů, jimiž je Cannes proslulé. Až do úterka ovšem neměl důvod. Většině ze soutěžních snímků nechybělo téma, spád, ba dokonce ani příběh (a ten tu vskutku není samozřejmostí). Co víc, minimálně ze čtyř z nich se okamžitě staly hity. Na folkařskou biografii od Bratří Coenů (Inside Llevyn Davis) se i po třech natřískaných projekcích stojí fronty v dešti a Michael Douglas coby homosexuální pianista v dalším životopisném snímku, Soderberghově Behind the Candelabra, okouzlil natolik, že mu všichni věští minimálně jednu cenu. Dokonce i onen "vybučený" film má kromě odpůrců i své příznivce: urputně dekorativní drama Jen Bůh odpouští si sice vysloveně říká o to, aby se Spielberg neudržel a trochu ho svým svým břitkým střihem popohnal, nicméně kritická obec se co do názoru rozdělila překvapivě rovnoměrně.
Canneské publikum si také nadělilo nový idol. Jmenuje se Oscar Isaac a je tak neznámý a nenápadný, že ho ochranka nepustila na jeho vlastní premiéru. Guatemalce s kubánskou krví objevili Coenovi v rámci klasického castingu a jeho charisma je oslovilo natolik, že jej neváhali obsadit rovnou do titulní role pozapomenutého amerického písničkáře. Vystřihl ji tak, že mu v Cannes padali k nohám svorně muži i ženy a rozdal víc podpisů, než jeho hvězdní kolegové Garrett Hedlund a Justin Timberlake. Ten následně oznámil, že i na něj čeká hlavní role v ambiciózním biografickém příběhu: Timothy Bogart pro něj sepisuje osud svého otce Neila, legendárního hudebního producenta.
Mimochodem formát filmové biografie se v Cannes ukázal být nejpřitažlivější – zdá se totiž, že se umí prosadit bez ohledu na to, co je v módě nebo jak si stojí burza. Neuplynulo dne, aby někdo nehlásil rekordní zájem o hotový nebo plánovaný titul. Exupéry, Mandela, Marilyn Monroe, producenti diktovali seznamy jmen a distributoři nestíhali nakupovat. Jen kolem jedinoho z nich bylo třaskavo a neútulno jako na minovém poli: Dominique Strauss-Kahn. Záběry Depardieuho, funícího na Jacqueline Bissetové, nejprve znechutily potenciální nákupčí, načež pronikly na internet a způsobily takový rozruch, že je z něj producenti smazali. Z Ferrarovy rekonstrukce sexuálního skandálu ex-šéfa měnového fondu, již někteří z distributorů bez okolků označili za "prasácké porno", se tak stalo takřka neprodejné zboží. Prý dokonce hrozí, že bude nabízeno se slevou v rámci zvýhodněných balíčků. Jenže řeči jsou jedna věc a realita druhá: existuje snad lepší reklama, než špatná pověst?
