Zážitky Pražáka na sídlišti: Dvacet čísel na Lužinách

Paneláky sídliště Lužiny se přede mnou tyčily do hrozivých výšek a hrozily pohltit každého chodce, který v lednovém poletujícím sněhu zůstane pozadu. Samozřejmě trochu přeháním - ale paneláky ve své výšce také přehánějí, takže jsme sififty-fifty.

Abych se vám představil - jsem úspěšnej člověk, manager, uznávanej partner v hodně věcech, autorita v řadě z nich a lidé to uznávají. Ženatej nejsem - no kdo by taky chtěl být, když pozoruju jak se moji spolužáci z gymplu postupně rozvádějí a soudí se o děti. To já bych rozhodně nechtěl po sobě podobnej chaos zanechat, jsem čestnej člověk. Nejsem gay nebo tak něco, měl jsem i dvou a tříletý vztahy, jen to nějak nedopadlo, protože ty holky nebyly tak dobrý. Dneska jsem ale na lovu. Holka z facebooku ze sídliště Lužiny, vkládám do toho velký očekávání. Jedu tam a to místo je děs.

Sjíždím z bezpečný magistrály. Doposud si hovím v teple černých kožených sedaček své červené Brery, uklidňuju se zvukem motoru 3.2 a na displeji sleduju, kam mě vedla navigace. Měl jsem sto chutí auto otočit a vrátit se zpátky do civilizace, ale nechtělo se mi to vzdát tak jednoduše.

Potlačil jsem rozumný instinkt tím, že jsem si připomněl některé Sandřiny fotky, které mi předchozí měsíc jednu po druhé servírovala na svém facebookovém profilu. Obzvlášť ta, na které s roztaženýma rukama a nohama v těsných džínách visí na jakési kovové bráně se ukázala po několik nocí jako velmi inspirující. Byloevidentní, že flirtuje se mnou - kromě mě ty fotky lajkovaly pouze dvě nějaké její ošklivé kamarádky. Sandřin profil měl pouze šestnáct přátel - naprosto nevídaný jev v dnešní době, kdy podobně dobře vypadající blondýny s hezky napíchlými rty mají na facebooku přátel šestnáct set.

Ano, byly tu i určité otazníky. Tak například vytrvale odmítala prozradit, co dělá. Ne že by mi to nebylo jasné - jako většina holek s podobnými lícními kostmi nedělala samozřejmě nic - ale divné bylo, že k tomu neměla vymyšlenou nějakou tu pohádku. Také neřekla kolik jí je, pouze se zmínila že přes třicet. Na fotkách, které postupně umísťovala, vypadala libovolně v rozmezí od sedmnácti do pětadvaceti - a přitom ty její kamarádky nekničely při lajkování fotek cosi na způsob "tu si JEŠTĚ pamatuju", musela to být tedy nějaká zvláštní, proměnlivá bytost.

Další otázkou byl výběr její hudby, než jsem se vydal na cestu, podařilo se mi z ní na chatu vytáhnout název alespoň jedné ze skupin které poslouchá - Argema. Nikdy jsem to neslyšel, ale kdesi vzadu v mozku mě varovný hlas napovídal cosi o vesnických tancovačkách a stříbrných diskokoulích na parketech zastrčených pajzlů, které se jmenují Gril Bar Sabrina. Měl jsem si Argemu pustit, než jsem vyrazil, to mi bohužel došlo až později.

Bavili jsme se poslední měsíc poměrně dost. Začalo to lajkováním a vtípky nad fotkami, pokračovalo vtípky v poště a potom i delšími dialogy, jejichž kvalita byla z mé strany daná tím, že jsem v poslední době byl každou noc nalitý, nicméně fungovalo to. Nakonec jsme si hodinu povídali i na kameře přes Skype, což mě přesvědčilo o tom, že Sandra skutečně existuje a není to jen nějaký vtípek mého kamaráda Samira Hausera, který si v podobných žertech libuje a čas od času mě pod nejrůznějšími převleky zkouší vyvést z míry. Určitě měla smysl pro humor, například mi vyprávěla, jak si dala inzerát na seznamce a jako podmínku uvedla, že partner musí mít penis dlouhý minimálně dvacet centimetrů. To byl dobrý vtip, protože holky, které by něco podobného myslely vážně, samozřejmě NEEXISTUJÍ, to nemohou myslet vážně.

Ano, ten její vtípek byl bizarní, ocenil jsem ten smysl pro absurditu. Mých šestnáct cenťáků je naprosto v pohodě, a hlavně o co jde - představa, že by ženy měly posuzovat chlapy podle toho jak maj velký péro a jak vypadaj - je úplně lichá. Chápu, že je dneska na ženský tlak. Samozřejmě chápu, že asi nebude příjemný holce, abych chtěl, aby byla hubená a měla silikony, ale tak už to nějak je - však já za to taky něco odvádím. Já makám a deliveruju prachy, tak je jasný jak je to postavený. Holky, co takhle vystavujou svoje fotky nemaj moc co chtít. To, co chtěj, je přece už jasný - někoho, kdo se namotá na ty obrázky. Když takhle ukazujou kozy a tělo v plavkách - kdo asi čekaj že se objeví - někdo kdo je chápe? Ježíšek? To asi jako kdybych já inzeroval svoje Ferrari, a čekal, že mi na to ozve holka, která mi bude rozumět.

Navigace mi oznámila, že jsem na místě, a samozřejmě jsem nebyl. Vylezl jsem z auta. Šílený sídliště, kolem choděj divný lidi zřejmě pod patronací sociálky, nad tím vším se tyčí paneláky. Nikde tam nebyla žádná čísla domů, místa, kde snad původně byla, překryly křiklavé neony heren a zastaváren, které kdosi otevřel v přízemí každého panelákového vchodu. Celkový dojem byl, že z herny někdo vyleze s břitvou a vezme mi auto.

Potom z jednoho vchodu vyšla blonďatá slečna. Kolagen napumpovaný do jejích rtů mě vzrušil a touha po sexu zaplašila už podruhé můj intuitivní nápad utéct. Nejprve jsme obešli dvě místa, kde měly podle ní být restaurace - už tam nebyly. Potom Sandra navrhla, že jestli mám hlad, můžeme si něco koupit ve večerce, kde "mají správné ňamky". Podotýkám, že bylo asi pět pod nulou, všude kolem poletoval sníh a mezi bezútěšnými paneláky fičel ostrý severák. Nechtěl jsem rande s kolagenkou nějak hrotit a raději se neptal, kde bychom ty ňamky asi následně jedli. U ní doma jistě ne, protože - jak mi sdělila - u ní doma je máma, který prý "spadla ze schodů a má přeražená žebra", takže se nemůže ze sídliště vzdálit. Pak se mě zeptala, jestli náhodou nepiju a nebiju holky. Zalhal jsem, že ne. Historie té rodinky se mi začala v duchu skládat před očima.

Nakonec jsme skončili v prázdném klubu, kde jediné, co podávali k jídlu, byl buřt s cibulí. Připadal jsem si jako v metru - už desítky let jsem nebyl v tak sociálním prostředí. Jako gentleman jsem se přizpůsobil, objednal buřty a tvářil se, že je to ok. Fotky lhaly - ve skutečnosti vypadala na čtyřicet, ty napíchnutý rty se za denního světla jevily ne vábivě, ale spíš jako pozůstatek nějaký škaredý noci v bordelu. Zaplašil jsem myšlenku, co by si asi tak pomyslela moje matka, kdybych něco podobnýho přivedl domu. Byl jsem lovec na lovu a snažil se to tak brát.

Neni důvod mít výčitky. Tyhle holky, co se takhle předváděj, jen přistupujou na tu hru, že jsou kus masa. Jsou něco, co se dá dobře píchat, maj k tomu ten správně hloupej ksicht, postavičku hubenou jak děcko pod padesát kilo, udělaný kozy a věděj kam rukou zajet, když se chlápek dělá. To si myslim já a fakt tomu rozumim.

My oproti tomu jsme ti bohové s prachama, co tyhle holky potřebujou, to jak vypadáme je celkem jedno, protože je jasný, že ten kšeft je takhle postavenej. Vidíte to všude - každá televizní hvězda má svýho soukromýho tlusťocha, kterej to cáluje. Bejt tlustej je sice nepříjemný, ale když to někdo odkejve, je to cajk a nepočítá se to.

Tihle zoufalci s televizníma moderátorkama všech těch různejch Dobrejch rán - tomu se navíc já můžu jen zasmát. Tlustej nejsem, mám přece jen pár kilo navíc, což neni skoro vůbec vidět, mám doma obrovský knihovny, opravdu rozumim skoro všemu.

Existují celé teorie rozebírající vztahy ženy a muže. Nietzsche například - ale kdo se dneska baví o Nietzschem, vždyť skončil jako blázen s tím koněm.. Ale třeba ty nové etologické poznatky - že jsou to v podstatě odlišné species, mužům jejich gen velí šířit semeno kudy to jde, a žena má ze všech možných vybrat to nejhodnotnější! Není to sice úplně fér to takhle říkat holce, který si vážíte, ale příroda je příroda - ona to sama neví, ale takhle to funguje.

K čemu jinýmu jsou všechny ty oděvní značky. Bílý tričko za šedesát korun, ale s nápisem Versace za čtyři tisíce. Všechny ta kabelky, boty a šperky. Auta. Jsou to jenom signály, kterýma se pohlaví navzájem vyměňují informace o tom za kolik stojí. Mám kabelku Vuitton za třicku = někdo mi jí koupil = stojím za to. Mám Ferrari = mám na to kupovat si takovou hračku = stojím za to.

Seděli jsme v tom klubu a jedli buřta. Ptala se mě co dělám. Řekl jsem že mám strašně úspěšnou reklamní agenturu a taky píšu. Že mi přijde zajímavej Salinger, že má strašně zajímavý koncepty spojení Ameriky se zenem.

- Ty jsi drnda, řekla mi.

Celý to nějak ztrácelo smysl.

Pak jsem trochu mlel, abych jí v tý její intelektuálníbídě aspoň zabavil a poučil. Vyjasnil jsem jí několik věcí z jejího života, který by rozhodně měla vědět. Doporučil nějaký knížky a ňáký filmy, vysvětlil, že jí patrně její matka ovládá a že by si měla najít svůj život. Že lidi jsou ovládaný rodičema a neměli by bejt, protože to Osho říká. Ale hlavně - prostě realita je ta, že chápu jak je nepříjemný se přizpůsobovat všem těm módním vlnám, že ty silikony asi bolej, ale já jsem si to nevymyslel, tak to prostě je.
Poslouchala to, jako kdybych jí říkal něco o novejch hrách na její telefon. Bylo jí to úplně jedno, vůbec si mejch poznatků nevážila. Hrála si s telefonem a s různejma věcma co vytahovala z kapes. Nakonec vytáhla takovou čtverhranou věc, řekla "hádej co to je".

Fakt jsem netušil.

"To je vysunovací metr na měření penisů", řekla a pokynula mi hlavou do tmavého kouta klubu.

"Dvacet čísel nejmíň."

Zážitky Pražáka na Valašsku

Zajímavosti