STEVE FISHER: Jaký to má všechno smysl?
Onehdy jsem byl na obědě s jedním přítelem, který poslední dobou zápolí s mírnou depresí. Sotva se dotkl jídla. Pak se na mě obrátil a povídá: „Někdy si říkám, jaký má život vlastně smysl. Když to vezmeš kolem a kolem, o co tu vlastně jde?“
Pokýval jsem hlavou, soucitně na něj pohlédl a pak se ho zeptal: „Dojíš ten sendvič, co máš na talíři? Jestli ne, já ho dojedu.“
Možná měl v hlavě zmatek o smyslu života, ale mně to bylo v ten moment všechno naprosto jasné. Seděli jsme v restauraci z určitého důvodu: dát si sendvič – protože sendviče jsou chutné a protože v restauraci, v níž jsme právě seděli, dělají špičkové sendviče. Pokud někdo hledá ještě důležitější důvod, proč si dát sendvič, pak skutečně nevím, jak mu pomoct.
Když jsem jeho sendvič dojedl, objednal jsem si čokoládový dort; a tady zase šlo jen a jen o to, že čokoládové dorty prostě miluju. Nepotřebuju, aby můj čokoládový dort byl nějak smysluplný. Mně stačí, že je to bašta. Dortík jsem pak zapil šálkem kávy, která taky nebyla nijak zvlášť smysluplná. Jen se k tomu dortu dokonale hodila.
Nechápejte mě špatně. Já přece neříkám, že byste v životě neměli dělat nic jiného než se cpát a popíjet své oblíbené nápoje. To v žádném případě. Taky je například fajn, když si člověk dopřává dostatek orgasmů.
Já taky neříkám, že byste měli v životě vyhledávat jen samé radovánky. Vůbec ne. Z mého pohledu by bylo mnohem lepší, kdybyste život trávili snahou potěšit mě. Jako třeba nechat mi svůj nedojedený sendvič. A pokud by taková činnost naplňovala radostí a potěšením i vás, pak to nemá chybu.
Když se to tak vezme, starat se o štěstí druhých je báječné životní poslání. Je to vděčná činnost. Je i uspokojující. Člověka naplňuje. Obdivuji lidi, kteří mají potěšení z toho, že dělají radost druhým. Taky s nimi rád trávím čas, protože jim s radostí pomáhám v tom, aby mě potěšili.
A když tak činí, nikdy jim nezapomenu poděkovat. Děkuju jim s obrovskou radostí. Obvykle to znamená, že pro mě někdo udělal něco, co pro sebe pak nemusím dělat já sám. Kéž bych mohl lidem takhle děkovat do konce života. Jsem si dost jist, že by mě to nikdy neomrzelo. Opravdu.
Představte si, že se ráno vzbudíte a první slovo, jež se vám dere na rty, je „děkuji“. Protože vám někdo poskytl kousek čokolády nebo orgasmus. Nádherný začátek dne! Je to „smysluplné“? No dobrá, připouštím, že je to pro vás při vaření ranní kávy zajímavý problém. No a když už jste u toho, uvařte si jedno kafe i pro sebe. Zasloužíte si to. Díky!
Důležité je těšit se v životě z „maličkostí“. Například já se vždycky usmívám, když vidím starší manžele, jak jdou ulicí ruku v ruce, protože mě to vede k myšlence: „Páni, to jsem rád, že nejsem tak starej jako tihle dva!“ Vždycky mě potěší, když vidím někoho v tramvaji pustit starší osobu sednout, protože to znamená, že ji nemusím pouštět sednout já. A skutečně mi až poskočí srdce v těle, když z auta zahlédnu vesele houkající svatebně vyzdobená vozidla. Má radost pramení z naděje, že zřejmě míří do nějaké restaurace a že když pojedu za nimi, možná dostanu zadarmo svatební oběd a drink a nebudu se muset cítit provinile, že jim nenesu žádný svatební dárek, když ty lidi vůbec neznám.
Ježíš řekl, že by se člověk měl snažit chovat k ostatním tak, jak sám chce, aby se ostatní chovali k němu. Všichni víme, že jemu se to dvakrát nepovedlo. Moc tedy ne. Předpokládám, že když věříte v nebe, pak by konání dobra ostatním mohlo být považováno za dlouhodobou investici. Ale jestli se mýlíte, pak byste mohli skončit tak, že vám za život unikne spousta vynikajících sendvičů, čokoládových dortů a orgasmů.
Takže, jaký to má všechno vlastně smysl? Upřímně řečeno, nemám páru. Jen doufám, že se vám tenhle článek líbil, protože ať tak, či tak, už jsem za něj dostal zaplaceno.
Děkuju vám!
