STEVE FISHER: Padesát odstínů mé ženy
Je podvečer. Přicházím z práce a mé tělo se tetelí vzrušením při představě, co mě po návratu doma čeká. Otevírám dveře a už vidím svou ženu stát v kuchyni.
Jak úžasně vypadá! Má na sobě to bílé tričko a šedivé tepláky, které mě dohánějí touhou k šílenství. Podezírám ji, že si oblečení pečlivě vybrala, moc dobře totiž ví, jak mě vzrušit. Vlasy má pevně stažené dozadu do ohonu. Vypadají neumyté a je bez make-upu. Jsem si ale jist, že tenhle svůdný vzhled mistrně připravila jen pro mě.
Vyklouznu z kabátu a pověsím ho na věšák u dveří – na ten třetí zleva, přesně ten, který mi přikázala používat, protože ty zbývající věšáky jsou „její“. Nedovolím si neuposlechnout její instrukce, protože jinak by to určitě mělo své „následky“. A já se třesu při pouhé myšlence na to, jaké následky by to mohlo mít.
Mířím do kuchyně a blížím se ke své ženě zezadu. Objímám ji a lehce ji líbnu ze strany na krk.
„Teď ne,“ zavrčí tím svým odmítavým tónem, po němž mi měknou kolena neodolatelnou žádostivostí. „Nevidíš, že dělám večeři?“
„Jsem doma, má lásko,“ šeptám jí do ouška.
„Jo,“ odsekne. „To jsem si tak nějak domyslela, když jsem tě slyšela přicházet.“ Její nezájem mě rozpaluje doběla. Je to jedna z nejmocnějších zbraní v jejím arzenálu svůdných ženských triků.
„Čím tě můžu dneska potěšit, miláčku?“ ptám se. „Žádné upejpání. Svěř mi své nejdivočejší, nejnaléhavější touhy, abych je mohl hned splnit.“
„No, moh’ bys začít vyklizením myčky na nádobí,“ povídá.
Okamžitě jdu do toho. S reflexy dobře cvičeného zvířete se otáčím, přetáčím a ohýbám v pase. Pak vytrčím obě paže k dvířkům myčky a už už je chci otevřít plnou silou své vášně. Najednou mě něco napadne.
„Nechtěla bys mě k myčce připoutat, zatímco ti budu plnit tvá přání, má velitelko?“ ptám se.
Má žena si mě změří s výrazem tak hlubokého pohrdání a nedůvěry, že se musím sám sebe ptát, jestli si ten výraz nenacvičovala v zrcadle s vědomím, jak dokonale opojný účinek na mě bude mít.
„Proč bych chtěla zrovna tohle?“ odvětí. „Jak bys potom moh’ myčku vyklidit, když k ní budeš připoutanej? Nejsi nějak natvrdlej?“
Asi budu. V ten okamžik se má mysl zmítá ve víru emocí, které proudí až do srdce. Jak moc si přeju ji potěšit! Ale jak rozluštit záhadu jejích nejtajnějších tužeb? V hloubi duše cítím, že přede mnou cosi skrývá, žádostivost nějaké zakázané rozkoše, již se mi bojí sdělit. Musím tu záhadu vyřešit.
„Řekni mi, má lásko, po čem nejvíc toužíš?“ ptám se jí. „Neboj se, řekni mi to a tvé přání je splněno.“
„Fajn,“ povídá. „Chci, abys dneska večer pohlídal děti. Jdu s holkama pařit.“
Tep se mi zrychluje, mým tělem probíhají vlny rozkoše. Je tak mazaná, tak chytře si zahrává s mou posedlostí její osobou. Je jasné, že si tenhle „večírek s holkama“ vymyslela pro mě jen jako sladké mučení a prodlužování mé touhy. Ještě neodešla a pouhé pomyšlení na to, jak příšerně budu po ní v její nepřítomnosti toužit, mi do slabin vysílá nesnesitelné šípy bolesti i vášně.
„Dohlídni, ať jsou děti do devíti v posteli a ať maj’ vyčištěný zuby,“ přikazuje mi. Její hlas zní jako chladný a pružný bičík, který mě švihá i hladí zároveň.
„A ještě jedna věc,“ dodává.
„Ano?“ ptám se plný očekávání.
„Přestaň číst ty blbý harlekýnky. To jsou knížky pro ženský, ty se pak chováš jako mimoň.“
Usmívám se, vím totiž, že udělám přesně to, co mi nařizuje, protože je to moje žena a její přání je mi rozkazem.
