S krásou je to podezřelé: Proč na ni má každý jiný názor

Je to známý výrok: krása spočívá v očích toho, kdo se dívá. Říká se to od středověku. Pro jedince, kteří si nepřipadají krásní, to může být značná útěcha. Člověk může měnit buď sebe, což není vždycky možné, nebo změní pohled druhých na sebe, což je o něco jednodušší. Jak známo, hezcí muži ženy svádí rovnou, nepříliš hezcí je ukecávají, nebo je dostanou na nějaký atribut, třeba jachtu a ferrari. Ferrari je celkem neoddiskutovatelný argument, stejně jako třeba funkce premiéra. To všechno ale dá mnohem více práce, než být rovnou krásný. Je však třeba vyjít z toho, jak se věci mají. To je jediný rozumný životní přístup. V magazínu AEON připomíná ideu toho, že krása je v očích toho, kdo se dívá, filozof John Armstrong působící na University of Melbourne a na School of Life v Londýně. “Je to laskavá myšlenka. Snaží se vytvořit mír mezi lidmi, kteří mají různý vkus. Lidé se totiž těší z velmi rozdílných věcí.” Nemá tedy smysl vypočítávat, které věci jsou krásné. A pokračuje dál historickým exkursem. (Čtenáři Reflexu si dají v tomto bodě kávu proti usnutí, ale je to třeba.)

Co se v nás děje

V roce 1795 německý dramatik a básník Friedrich Schiller vydal knihu se strašidelným názvem On the Aesthetic Education of Man in a Series of Letters. Neptal se, jaké věci jsou krásné, ale co se v nás děje, když o něčem řekneme, že je to krásné.

(Byly to krásné doby, když měli básníci tyto starosti, ale zase tu práci odvedli za nás, takže my už můžeme jen pracovat.) Lidská přirozenost je podle Schillera jako aréna, kde zápasí dvě síly. Je tam smyslová síla, která hledá bezprostřední uspokojení, jako když do sebe někdo nalije sklenici piva. Může být ale povznesena, jako to bylo u jeho přítele Goetha, který byl velkým pozorovatelem jevů. Goethe chodil pozorovat fyzickou přírodu a uspokojovalo ho to stejně, jako někoho jiného sklenice piva. Druhou sílu Schiller nazývá formující silou, je to vnitřní požadavek na abstraktní porozumění a racionální řád. Takto třeba funguje spravedlivý soud.

Smyslová síla a formující síla jsou ale často v konfliktu. Vypadá to, jako by Schiller křísil staré náboženské téma boje mezi tělem a duší. Jako třeba v písničce „a když bylo za kostelem, hádala se duše s tělem“. Je tu ale rozdíl, myslitelé od svatého Pavla až po Kanta, věřili, že jeden z těchto aspektů, který by se dal nazvat duchovní, bude mít nakonec navrch. Duch ano, hmota podřadná.

Schiller ale nevěří, že by jedna z těch dvou stran byla důležitější. Potřebují se navzájem. Když dominuje smyslová stránka, jsme brutální a povrchní. Pokud ta formující, vyschneme a budeme bez citu. Potřebujeme obojí, abychom viděli, jakou roli může krása hrát v našem životě.

A bojí se, že bude chybět – mezi vůdci i v lidu. Stejně jako mnozí další dnes se obává, že krása je příliš vázána na společenské postavení. A skutečně mnoho ohavných lidí vlastní krásné věci a nezdá se, že by je to činilo lidštějšími nebo příjemnějšími.

Končí to popravami

Schiller byl nadšený revolucionář, který zoufale toužil po spravedlivé a vznešené společnosti. Stal se ale pesimistou, když viděl, kam mohou politické reformy dospět. Zažil ve své době francouzskou revoluci, jak degeneruje v teror, davovou anarchii a chladnou byrokratickou tyranii. Viděl dravé ‘san-culottes’ (to byli ti Pařížané, co neměli vůbec nic a tak byli úměrně tomu naštvaní) svých dní hnané pouze smyslovostí a Výbor pro veřejné blaho jako formující sílu, která se projevuje ve fanatickém uctívání čistoty. To samozřejmě vyžadovalo popravy nečistých nepřátel. Problém byl v tom, že čím víc nepřátel přišlo o svou nečistou hlavu, tím více se na všech stranách vynořovali jako zrádní krtkové. Bylo tedy třeba stínat ještě víc. Když nebyli po ruce nepřátelé, tak se sáhlo do vlastních řad.

Situace v revoluční Francii ukazuje jako vzorek celé společnosti, co se stane, když se základní síly lidské přirozenosti od sebe odtrhnou. Schiller dochází ke znepokojivému zjištění, že ambiciózní společenská reforma bude vždycky otrávená a znechucená, dokud velké množství lidí nedosáhne vyššího stupně vnitřního rozvoje umožněného krásou.

Dá se to říci i méně vznešeně, pokud většina lidí nebude mít vkus, jak bude vypadat národ a stát? Jak bude vypadat veřejný život? Všechno se nedá vtěsnat do ústavy, zákonů a nařízení, něco je také věc estetiky. Dovede si někdo představit, že by dnešní politik dokázal napsat brilantní esej, formálně i obsahově dokonalý? Winston Churchill dostal v roce 1953 Nobelovu cenu za literaturu. Nenapsali to za něj, psát uměl, protože to se tehdy ve školách učilo. Navíc byl malíř. Ondřej Neff v jednom textu správně poznamenal, že se smějeme císaři z Amadea, jak klopotně hraje Salieriho skladbu podle not, ale smějeme se neprávem. On to uměl aspoň takhle! A zajímalo ho to. Papež Benedkt XVI. si po večerech hrál na klavír Mozarta. U Václava Havla se čekala spíše nobelovka za mír, byť za literaturu by si ji asi zasloužil spíš, než někteří zapomenutí autoři z tzv. rozvojových zemí, které nikdo nečetl předtím ani potom.

Aby pohledal…

Položit si otázku, který z otců lidu je formován ve svém životě krásnem, zní bizarně. Proti vkusu už je jen to abychom ta jména pro ilustraci uváděli. Schiller měl pravdu, společenská reforma bude vždycky otrávená, pokud nebudeme mít lidi na určitém stupni. Po devastaci nacismem a komunismem jsme měli příliš málo času. Garnitura odchovaná KSČ, SSM, státními podniky a různými družstvy a pasená veksláky, kteří si je vodí na provázku, je plodem doby ošklivosti posledního tři čtvrtě století. Je to v mírnější podobě stejné jako za francouzské revoluce. Lidoví zuřivci a technokratičtí katani. Z toho nic dobrého nevzejde. Přitom otázka koho volit se dá aspoň vylučovacím způsobem rychle rozhodnout podle estetických kritérií, podívám se a vidím. („No právě,“ řekne někdo zlomyslně. Já vím…)

Jsou dvě věty, které rád cituji Jedna je ta klasická, která byla zřejmě poprvé použita u prezidenta Nixona: „Koupili byste od tohoto člověka ojeté auto?“ Takhle se můžeme ptát u každého kandidáta (potenciální životní partnery do toho můžete zahrnout také.)

Ta druhá pochází z románu Heinricha Bölla Biliard o půl desáté: „Posuzuji lidi podle toho, jestli bych jim chtěl upadnout do rukou.“

Je vám jasné, že tohle není ani politologie, ani psychologie, ale je to estetika, vnímání krásna.

Platí, že krása je v očích toho, kdo se dívá. Proto se také údajně indická dívka zamiluje až po svatbě. Jistě jak která, ale berme to jako metaforu. Stejně tak ale platí, že oko je třeba trénovat, aby vidělo dobře. Rozum a cit, tělo a duši, oko a objekt jsou ve vzájemném vztahu. Pak třeba poznáme, co je divného na velkém vůdci, který bojuje proti homosexuálům a má přitom stále potřebu vystavovat své polonahé tělo publiku. Co je na něm divného? Mé oko říká, že všechno.