Průvodce abstinujícího alkoholika: Buď on, nebo já
Patří k nejúspěšnějším českým spisovatelům. Jeho knihy Prsatý muž a zloděj příběhů či Mluviti pravdu si koupily desítky tisíc čtenářů. Před časem jsme Josefa Formánka požádali o spolupráci. Jeho text skutečně přišel. Z protialkoholní léčebny. Všechny díly seriálu postupně vyšly v časopisu Reflex. Pro velký úspěch je nyní pro vás přinášíme i na Reflex.cz.
Několikrát jsem zkoušel nepít. Dostal jsem se do fáze, kdy to už nešlo s pitím, ale ani bez něj. Nevysvětlitelná úzkost, deprese, ranní zvracení, třes rukou. Nevysvětlitelný strach z lidí, pocení.
Bolela mne hlava, žaludek a játra. Hlava mi zvodnatěla, jako by mi ji někdo nafoukl.
Kdysi jsem se v opilosti v barech pral, teď jsem radši pil sám. Cítil jsem stud. Střídal jsem různé obchody, kde jsem kupoval alkohol, aby si mne nikdo nepamatoval, a tvářil se při tom jako majitel baru. I když ruce se mi klepaly tak, že jsem nemohl vyťukat ani PIN. Schovky flašek po domě, aby mne žena nezabila. Už jsem si přestával pamatovat, kde je mám. Šňůru autorského čtení z mé poslední knihy Syn větru a Prsatý muž jsem absolvoval z posledních sil. Nevěděl jsem kudy kam. Jen jsem jak na smilování čekal na nástup do léčebny. Když mne kamarád a můj literární agent Slávek odvážel na poslední autorské čtení, koupil jsem si ráno na benzínce nejlepší whisky na rozloučenou a placku vodky. Tu placku jsem vypil na toaletě hned, aby se mi neklepaly ruce. Pil jsem ji s odporem, ale jinak jsem nemohl. Než jsem došel k autu, udělalo se mi nevolno a spadl jsem na kolena. Whisky na večer zůstala celá. U auta jsem se pozvracel. Slávkovi jsem se radši nedíval do očí ani s ním nemluvil. Věděl jsem, že už to dlouho nemohu vydržet. Věděl jsem, že mnou začíná pohrdat. Všechno jsem to věděl, ale nemohl jsem bez alkoholu udělat ani krok. Cítil jsem se jako elektrická panenka.
Na léčebnu jsem čekal jako na vysvobození.
Byl to očistec. Nejenom ze začátku. Je to očistec. Z pochopitelných důvodů nebudu nikoho jmenovat.
Jména jsem změnil. Ani sobě nemůžu přijít na jméno. V léčebně pořád jsem. Jmenuji se Josef F.
***
Josef F. ležel na posteli. S nikým se mu nechtělo mluvit. Všechny tváře, které se okolo něj míhaly, se mu zdály nepřátelské.
Radši si stoupl k tmavému oknu a pozoroval je v odrazu. Venku sněžilo. Ticho v hlavě. Vzpomínal na svoje děti. Rozbolela se mu z toho hlava. Lehl si na postel, stočil se do polohy skrčence s nepřirozeně zapletenýma rukama. Bylo mu hrozně úzko. Zkusil si napsat deník do sešitu, který mu daly sestry. Prý z terapeutických důvodů, aby se ze všeho vypsal. Neskutečně se mu klepala ruka. Tak si ji přidržoval tou další. Stejně to moc nešlo. Přesto do deníku napsal pár řádek:
Jsem příšerně vystresovanej. Mám strach o rodinu. Mám strach, abych tu bitvu s pitím vybojoval.
Ale já to dám. Není jiné cesty. Co jsem si kdy v životě nalil, si teď musím „vypít!“. Ale můžu si za to sám, takže se nebudu litovat.
Budu bojovat.
Bojovat.
Jsem na válečné stezce s chlastem.
A já jsem válečník.
No pasarán.
Neprojdou!
Jen přes moji mrtvolu.
Doslova.
Vím to.
Nejsem idiot.
Proto budu bojovat jako o život.
Buď on, nebo já!
***
Probudil se na zemi s potlučenou hlavou. Nevěděl, co se stalo. Prý se několik minut klepal v bezvědomí.
V alkoholickém epileptickém záchvatu. Oči v sloup, nohy a ruce jak šicí stroj.
Úplně se probral až na invalidním vozíku, na němž ho tlačili na oddělení detoxu. Uložili ho na postel s kapačkami. Pokusil se vtipkovat, že to je luxus, ale sestra ho usadila, že před ním na té posteli umřel pacient. Prý měl žílami úplně promodralé břicho jako medúza – „a to ani nebyl starší než vy“.
Začal cítit další příliv úzkosti. Najednou té sestře zezlátly vlasy. Měla průhledně duhové ruce a na jedné náramek z drobných křišťálových kamínků.
Za chvíli se tam objevil další zlatohlavý anděl. Obě ty bytosti byly milé.
Propadl se hluboko do sebe.
Technicky vzato, měl predelirijní stavy, kdy mu kolaboval organismus, mozek, měl halucinace. Občas se v nich mihla i realita. Do opravdového spánku se dostal až díky diazepamu.
Spal skoro dva dny.
Ještě než usnul, viděl znovu ty dva zlatovlasé anděly, oba se stejnými náramky, jak okolo tančí. Poslední, co viděl, byl dým, co se valil ze stropu. Zlatovlásky ho hladily po hlavě a říkaly mu, že to nevadí.
Když se probudil, hledal je. Byl překvapený, když přišly, přestože ten sen s nimi byl tak reálný.
„Vy jste obě blondýnky? Obě máte stejný náramky? A byly jste tady včera?“
„Byly.“
„A hořelo tady? Viděl jsem spoustu dýmu.“
„Ne, to se vám zdálo.“
„A ještě se mně zdálo, že mi někdo roztahuje nohy.“
Podívaly se na sebe.
„Tak to se vám nezdálo. Ještě na pětadvacítce vám při epizáchvatu zavedu do konečníku čípek.“
Instinktivně sevřel půlky. Cítil se tak trochu zneužitý: „Před lidmi?“
„Před dalšíma alkáčema? Ne, ty sestra vyhnala, aby nečuměli.“
***
Smrtelná choroba na pět
Smutek z radosti
Radost ze smutku
Číhající receptory
Středeční večer
V blázinci
Nespavost. Prázdno. Noc a den.
Povedená komunita. Bavila mne.
Stýská se mi po dětech a ženě. Po Dixi a po lese.
Navštívil mne kamarád. Hezky jsme si pokecali. Pocity dnes: kolísající.
Teplota? Deset stupňů. Slunečno. Rosný bod nevím. Prázdno. Ticho. Sólo pro měsíc na obloze.
***
Dusná atmosféra na oddělení. Trochu to odlehčila výborná terapie dopoledne. Cítím fyzickou únavu. Jinak hlava je čistá.
Averze nejen mezi zdravotnickým týmem a pacienty, ale i mezi samotnými léčenými. Těším se na sobotní a nedělní návštěvu.
***
Opět výživná komunita. Tentokrát atmosféra vzájemné tolerance. Těším se na zítřek. Mám sociální volno kvůli natáčení třídílného filmu Reportéři a ti druzí. Nová zkušenost. Jsem zvědavý i sám na sebe, až vypluju z akvária léčebny – na svoje reakce na případné chutě. Věřím si, ale budu raději ostražitý. I když celé volno bude tak nabité vjemy, že si nejspíš na alkohol ani nevzpomenu. Většinou jsem pil o samotě v klidu. A navíc jsem opravdu šťastný, že nepiju.
***
Dnes jsem se vrátil okolo deváté večerní hodiny ze sociálního volna. Mám radost, že jsem viděl svoje milované dcerky, ženu, bráchu a rodiče, stihl hrát dnes od rána ve filmu, a navíc odolal jsem démonu alkoholu. Paráda. Dokonce jsem kontroloval i nápisy na konzervách, jestli v nich není alkohol. Když jsem byl v Sushi baru, zjistil jsem, že sójová omáčka ho obsahuje, a tak jsem si křen wasabi nenamáčel v ní, ale ve vodě! Když abstinovat, tak úplně. Ale dnes jsem si ještě tak úplně nevěřil. Mám z toho, že do pití znova spadnu, strach.
Přitom mám radost, že konečně nejsem vláčen alkoholem, ale určuji si své kroky sám.
***
Sněžilo. Ticho v hlavě. Vzpomínal jsem na svoje holky. Těším se na společné výlety. Předtím mne moc nebraly. Přemýšlím i o tom, že až odsud vyjdu a dopíšu novou knihu, zkusím najít práci copywritera v nějaké pražské reklamní agentuře. Ne kvůli penězům, ale abych něco MUSEL a trošku zavedl do svého bohémského života řád. A nepřemýšlel o kravinách, jako je chlast.
***
Říkal jsem na skupině životopis. Prý mám masku chlapa, který všechno zvládá, bagatelizuje a zesměšňuje. Asi ano.
Chápu, že je to od terapeutů a skupiny přátelsky podaná ruka, kterou můžu využít a nechat si nastavit zrcadlo. Asi mám pocit, že to zvládnu sám, ale průběh mé alkoholické kariéry to popírá. Nejspíš se budu muset víc otevřít, ale je těžké to někomu říkat do očí. Paradoxně mně to nevadí napsat.
Do knihy. Tam se totiž můžu lépe schovat za pocity imaginární postavy.
Nerad mluvím o svých trablech. Nerad jsem slabý, nespolehlivý a neschopný. Chybující.
I když to všechno jsem.
***
Dnes jsem dostal minusový bod za pozdní příchod na léky – o dvě minuty.
Velmi zajímavá, brutální a upřímná zpověď Vaška M. na skupině, když vyprávěl o postupném propadání do sebe. Uzavírání v bytě, viděl jsem v něm Josefa F.
Vzpomněl si během komunity určitě i na svého strýce, který by měl mít v pátek pohřeb. Šťastný tanec v oblacích, strejdo!
***
Josef F. se pomalu probouzel, podoben klubajícímu se komáru z vodní larvy. Nad hladinou rybníka poprášenou jeho mrtvými bratry. Jako by mu někdo upustil jeho oteklou koňskou hlavu, obrazně i uvnitř mozku.
Vzpomněl si na jedno eskymácké přísloví: „Každý máme pro svůj život určený přesný počet tuleňů. Až ulovíme posledního, tak umřeme.“
Představoval si sám sebe jako skoro plnou nádobu alkoholu. Zbývalo pár kapek. Jeho kamarád, jenž pil také první ligu, jednou přijel za svým otcem, který byl už v extralize, ťukli si panákem vodky a jeho táta začal chrlit krev. Umřel mu v náručí těsně po tom, co zabil svého posledního tuleně.
Nevíme kde a kdy, ale někde na nás čeká, řekl si Josef F.
Procházející se na chodbě zahlédl muže s dredy. Bylo mu smutno, a tak, aby navázal aspoň nějaký lidský kontakt, se ho zeptal, jak dlouho mu rostly. „To nic není, před rokem jsem je měl až na prdel.“
„Ostříhal jsi je?“
„Uřízl jsem si je nožem na záchodě.“
„Proč?“
„Když jsem se jednou ožral, tak jsem si je na záchodě posral.“
Ze dveří od schodiště vyšla jedna sestřička. „Mám dole prádlo. Pomůžete mi s ním?“
„Rádi, ale vždyť jste oblečená,“ usmál se muž, který si sral na vlasy.
Josef F. se s ním začal smát smíchem bláznů, dětí a alkoholiků …
***
Dnes mi bylo na komunitě smutno při Mírově zpovědi o pocitech ze skupiny. Viděl jsem vystresovaného vlka v kleštích. Všiml jsem si, jak mu pulsují tepny na spáncích, a očekával každou chvíli výbuch. Líbilo se mi ale, že to řekl, jak to opravdu cítí. Někdo asi není stavěn pro svěřování před větším počtem lidí.
***
Josef F. dotelefonoval se svou ženou. Byl to rozhovor, po němž cítil příjemné teplo. Ještě než ale dosedl na židli v komunitní místnosti, kde modře zářil televizor jako červeně blikající taoistická svatyně, zarazil ho Petr, registrovaná zdravotní sestra, kterou familiárně oslovoval bratře:
„Půjdete se podívat na 26?“ Dvacet šestka byla budova, jež navazovala na 25. „Proč?“ ptal se překvapeně. I když to tušil.
„Maj’ tam teď tři čerstvá delírka. Můžete se na ně jít podívat, abyste věděli, co vás čeká,“ zvedl ve smutném úsměvu huňaté obočí. „Půjdete po dvou skupinách, jinak se tam nevejdete,“ zavelela na šestadvacítce sestra.
Ukázněně počkal za dveřmi na plné chodbě. Nejhorší bylo, jak to tam páchlo močí, nemocničním smradem, výkaly, zkaženými zuby. Opatrně se rozhlížel. Oči se mu zastavily na belhajícím se chudákovi. „To je schíza, to vás nemusí zajímat. Podívejte se raději na toho s tou promáčklou hlavou. Alkoholová demence, krvácení do mozku po pádech v opilosti. Kadí do plín a do konce života má vyresetovaný mozek.“ Provinile se na něj podíval. Opravdu trapně mu ale bylo při čekání – než první skupina vyjde od postele z pokoje, z něhož se ozývaly zvláštní zvuky. Připadal si, že stojí před klecí v nějaké podivné zoo šíleného chovatele, jenž se pase na lidském utrpení. Ten přikurtovaný chlap, úplně mladý muž, se třásl na posteli jako zpocená, ustrašená myš, špatně chycená v pastičce. V očích měl strach, zkřivenou tvář jako malý plačící kluk. Sestra nad ním nevzrušeně nahlas vykládala, že jeho stav může brzo skončit smrtí. Josefovi F. ho bylo líto. Jako sebe samého. Tak tady chcípne? Mladý kluk začal něco zmateně blábolit. „Proč jako umřu? Co jako?“ Jeho řeč se začala ztrácet v neartikulovaném mumlání. Sestra se k němu se zájmem naklonila. Potom se narovnala a řekla: „Prý z něho mám sundat ten těžký stůl, co mu leží na břiše.“ Usmála se, otočila se znova k ležícímu pacientovi a nahlas se zeptala: „Kde teď jste?“ „V lese … spousta stromů.“ „Vidíte …?“ řekla vítězoslavně smutným rozpačitě se usmívajícím chlapům. „Zpívaj’ tady ptáci. Moc ptáků …,“ začal najednou přerývavě dýchat mladý kluk. Chytil Josefa překvapivě rychlým pohybem předloktím a přitáhl si ho k sobě: „Nenechávej mě tady, brácho. Vem mě k našim.“ Štítivě rozevřel jeho křečovitě sevřenou pěst a ucukl. Sestra ještě odhrnula peřinu a odhalila čerstvou jizvu. „Byl na operaci a po ní hned utekl do hospody. Přivedl ho sem otec a bratr už v hrozným stavu.“ „Ty kundo, nechceš nám ukázat zase svoje přirození?“ vzepjal se na lůžku mladý kluk, než spadl znovu na postel. Místo očí mu bylo vidět bělmo.
Nikdy, říkal si Josef F.
