Průvodce abstinujícího alkoholika: Suchý absťák
Patří k nejúspěšnějším českým spisovatelům. Jeho knihy Prsatý muž a zloděj příběhů či Mluviti pravdu si koupily desítky tisíc čtenářů. Před časem jsme Josefa Formánka požádali o spolupráci. Jeho text skutečně přišel. Z protialkoholní léčebny. Všechny díly seriálu postupně vyšly v časopisu Reflex. Pro velký úspěch je nyní pro vás přinášíme i na Reflex.cz.
Ráno vizita. Zdálo se mu, že tam není. Nechal se potom jen nést jednotlivými pracovními terapiemi, odposlechnutými hovory na kuřárně, i když si vzápětí nic z toho nepamatoval. Stejně jako to, co bylo k obědu. Vlastně to ani nebylo důležité, jen obrovský pocit klidu, který mu dělal dobře. V podstatě ho z okolních stěn nic nezajímalo.
Má mysl chodí po horách
Celý život jak sen
Během jediné noci
Svit měsíce
Po pobřeží chodím sám
Za sebou
Probuzení bylo krušné. Zimnice, žaludek na vodě, bolení v krku, o hlavě ani nemluvě. Mozek se odmítal probudit do nového dne ještě při rozcvičce.
Dostal klid na lůžku. Verdikt byl jasný. Viróza nebo suchý absťák.
Když si v hlavě promítl minulý den, napadlo ho, že si tělo opravdu včera samo navodilo jistý stav otupění, jejž kdysi zažívalo při skutečném napití, a dnes si prostě odtrpělo ranní kocovinu. Stejná nechuť vstávat, cokoliv dělat, deprese a lehký třes rukou.
Do deníku si napsal: Démon chlastu se mi vrací nejen ve snech, ale kudy může. Vyhodím ho dveřmi a vrátí se oknem. Copak se jmenuji Tomáš Marný?
Josef F. přišel na místnost sester. U otevřených dveří ještě zaklepal. Ještě než se stihl na cokoliv zeptat, předehnal ho mečivě naštvaný, pohrdavý dotaz s podivnou intonací, určenou snad pro lidský odpad: „Co tady chceteee?“ Ta otázka od sociální sestry, kterou na rozdíl od jiných sester viděl v léčebně jen pít kafe, v něm vzedmula žluč: „Jsem sice alkoholik, ale nejsem retardovanej ani nesvéprávnej, i když tak možná vypadám. Platím si zdravotní pojištění, tak na mne neřvěte. Co bych asi chtěl, když slušně klepu na místnost sester? Určitě ne pít kávu s vámi. Potřebuji mluvit s primární sestrou o změně medikace.“ Josef F. byl překvapený, že za to nedostal minusový bod.
Cítil, že je podrážděný, rozjetý jak parní sekačka.
Na komunitě vyzval Richarda S., aby ho nepomlouval za jeho zády, ale řekl mu to příště do očí, že je sobec, který s nikým nemluví a o nikoho se nezajímá: „Nemám chuť mluvit, protože jsem se vrátil z parádního víkendu do naprosto nepřirozeného prostředí, kde je zamčeno třicet chlapů. Kterým navíc smrděj nohy.“
„A vy jste nebyl na dovolence šťastný?“ nezdálo se to jedné sestře.
„Asi už jsem vymluvenej, překomunitovanej a překomunikovanej. Prý jsem zamlklý, nikomu se nesvěřuju, na pokoji ležím na posteli a koukám do stropu. No a co? Prostě se mi jen stejská. A někdy mám rád klid. Vnitřní klid. Ticho.“
„Tak o tom pojďte mluvit.“
„Když nemám co říct, tak netluču prázdnou slámu.“
Strhla se kvůli tomu asi půlhodinová debata o ničem, ale Josefovi F. se po ní dokonce ulevilo a veřejně přiznal, že je náladový: „Jsem vinen v celém rozsahu, ale jiný už nebudu. Jsem tady na protialkoholním léčení, a ne na veřejné lobotomii mozku.“ Někdy mu ta sezení pacientů s terapeuty svým opakováním argumentů i celých frází spíš připomínala vymývání hlav na setkání nějaké podivné sekty než cokoliv jiného.
Z deníku: Tak zase další den. Venku na procházce se sestrou bylo tak příjemně, že jsem si pískal. Slunce se probojovalo až ke mně a způsobilo mně bezdůvodnou radost. Jediná droga kromě mých dětí, která mi zůstala. Rychle jsem s tím pískáním ale přestal, protože mě sestra zpražila: „Vy jste si něco zobnul? Abych vám nenechala načurat jako toxíkům.“
„Já jsem čistokrevnej alkáč,“ usmál jsem se.
„A já nejsem úplně blbá. Už jsem viděla pár takovejch jako vy, co vyměnili jeden fet za druhej. Vy prostě neumíte bejt sami, jen sami se sebou.“
Josefovi F. ta poslední věta běžela hlavou celý zbytek vycházky.
Večer ho na opakovačce, kde byli další dlouho abstinující alkoholici, zarazilo, kolik mužů vnímá alimenty jako něco obtěžujícího. Každý druhý tady. I opakovačka mezi vyprávěním svého příběhu, jak na sobě postupně páchal trojnásobnou sebevraždu, utrousila, že si dlužné alimenty nechává na splacení coby poslední dluh.
Vavřinec P. se ho zeptal, proč na tu frýdlantskou radnici lezl, když nakonec neskočil. Chlapík začal na židli nervózně podupávat. Mlčel.
Následující opakovačka naplnila Josefa F. optimismem: „Vzal jsem si svini. Měl jsem s ní dítě. Zastavil jsem kvůli její půjčce barák. Dělali jsme na střídavé směny v práci. Proti sobě. A ona se mi začala kurvit v práci. Pak propouštěli a oba nás taky z práce vyhodili. To už jsem začal fest pít. Mně poslali odstupné osmdesát šest tisíc. Žena ty prachy sbalila, vzala moje auto, dceru a zmizela bůhvíkam. Potom mně exekutoři vzali barák. Odešel jsem bydlet k pětasedmdesátiletému tátovi do jeho baráku. Stejně sem byl většinu času zalezlej v kotelně a pil. To soužití dvou chlapů nebylo nic moc. Ten rok jsem pil až dva litry vodky denně. Bylo mi hrozně. Byl jsem starej vlk a neměl jsem nic. Ani svůj život. Ani ten starej, ani nic na obzoru. Chtěl jsem se uchlastat, ale vypadalo to jako běh na dlouhou trať, tak jsem si ve sklepě pustil plyn. Když jsem se probudil, tak jsem se rozbrečel, jakej jsem smolař, že ani když chci, tak neumřu. Byla noc. Díval jsem se z okna, kudy se hází uhlí, a představoval si, že odletím do kosmu. Chtělo se mi kouřit. Zkoušel jsem škrtat sirkami, že si buď zapálím, nebo poletím. Ale sirky byly vlhký. V kapse jsem našel zapalovač a škrtnul. Uviděl jsem obrovskou žhavou kouli. To bylo poslední, co si pamatuji. Pak jsem se probudil v nějakým blázinci v Kosmonosech, takže mně to napůl vyšlo. Ze začátku jsem to vůbec nepobíral. Kde jsem, natož ty protialkoholický dýchánky. Pak se ve mně něco zlomilo. Nevím proč, ale našel jsem znovu víru v sebe. Jako když mně něco nalilo krev do žil. Už šest měsíců nepiju. Mám chuť do všeho. Stačil jsem vymyslet jeden patent, zlepšovák a díky němu mám super práci, parádně placenou. Stavím novej barák a začal jsem studovat nultý ročník práv. Jak nepiju, tak jsem zjistil, že mám spoustu volnýho času. Jo a na doléčování chodím na konzultace k jedný psycholožce. Tak dlouho jsme spolu konzultovali, až jsem si jednou všiml, že souložíme. Svět je zajímavý místo.“ S těmi slovy šel Josef F. pokojně spát.
Z deníku: Cítím klid, i když jsem vstával blbou nohou. Na ranní léky jsem se opozdil a schytal minusáka. Naštěstí bylo, jak si ho oddělat, myl jsem okna na komunitní místnosti, takže budu moci jít na vycházku. Jinak línej den, moc se toho mimo žvanění nedělo, ani v mé hlavě. Mozek asi jede na úsporný režim a já tak nějak jenom jsem.
Josef F. se nechtěl stát předsedou samosprávy pacientů kvůli s tím spojenému papírování, ale po různých místech léčebny, u rozpisu jídla, na dveřích, u ledničky se najednou objevily podvratné plakáty: VOLTE JOSEFA F.! Rozvěsil je zřejmě prohnaný a úskočný Pravoslav M., který byl též na kandidátce. A tak dal na kuřárně cigaretu a bonbóny mladému a zamlklému spolupacientovi, jenž před léčbou snědl na posezení sto padesát lysohlávek a zapil je alkoholem (prý jediný zážitek z toho byl, že mu neuvěřitelně dlouho skapávala z pusy slina a on se nemohl pohnout a utřít si ji). Poprosil ho, aby při komunitě přede všemi řekl, že si myslí, že nejlepší kandidát na předsedu je Pravoslav M.
„Ale já si nic takovýho nemyslím.“
„To nevadí, prostě to jen řekneš.“
Jen zíral a přikyvoval.
Josef F. se mu snažil připomenout: „Před chvílí jsem tě jako uplatil, chápeš?“
Nepřítomně civěl před sebe: „Jo.“
„A co máš teda říct?“
„To, co chceš.“
„Fajn, tak to řekni.“
„Nejlepší předseda by byl
Petr F.“
„Kurva, jakej F.?“
„Tak promiň.“
„Za cos dostal cigáro a ty bonbóny?“
„Nevim, promiň,“ usmíval se.
„Aha, tak nic.“
„A co jako?“
„Nic, už to neřeš.“
Ten večer byl zvolen předsedou samosprávy Pravoslav M.
Hlasovali pro něj skoro všichni. Jediný, kdo se zdržel, a ještě se u toho na Josefa F. spiklenecky usmíval, byl lysohlávkový král.
Z deníku: V noci jsem měl zvláštní sen. Seděl jsem na nějaké zahradní slavnosti, sám uprostřed mýdlové bubliny. Okolo spousta lidí. Na stole byla hnědá láhev piva, ve které se prodával kdysi dávno, ještě za komunistů. Měl jsem velkou chuť se napít, ale zároveň jsem věděl, že beru antabus. Věděl jsem, že je to jen sen, ale nevěděl, jestli antabus účinkuje i ve snu. Chvíli se to ve mně pralo, ale pak jsem se pomalu napil a pozoroval se. Mělo přijít rudnutí kůže, vzestupy a poklesy tlaku, pocení. Nic. Dostal jsem strach, přesto jsem si znovu lokl. Musí přece přijít aspoň bušení srdce. Čekání. Úzkost. Budíček. Hnusný pocity až do rána. To jsem už napořád jeho otrok?
Marek P. na vedlejší posteli se probudil též bez nálady. Zachmuřený na svět i sám na sebe. Šel přehodit přes topení zpocenou deku a polštář. I jemu se prý zdál nepříjemný sen.
„Byl plnej mrtvol a podivnejch symbolů.“
„Co ti je?“
„Nic, ještě cejtím smrad roztrženejch střev.“
„Cože?“
„Krev a sračky.“
„Taky ti přeji dobré ráno, Míro.“ Josefovi F. dělal starosti. Cítil se i provinile, že je proti němu tak šťastný. Má krásné děti a milující ženu. Má je. Marek P. již ne. Už je přes rok neviděl.
Jednou se žena sbalila a s dětmi odešla. Nevěřil tomu.
Čekal na ně v bytě týdny. Nejedl, nepil. Vídal je ve všech siluetách lidí proudících městem. Občas někoho chytl v naději za rukáv, ale otočily se na něj jen cizí obličeje. Neměl rád cizí lidi. Chlast ten nepřátelský pocit z neznámých osob ukoval ještě v pevnější mříž.
Jednou Josefovi F. řekl, že pro něj jeho rodina nežije. Zemřela.
To jediné šlo pochopit. Vždycky to pro něj bylo – všechno nebo nic.
Jeho bolest z něj probleskávala. Z jeho velkých, udivených očí. Dlouho se na člověka díval i po tom, co dostal odpověď na svoji otázku.
Předchozí díly seriálu:
