Lidské instinkty z pravěku vysvětlují, proč věříme v bohy a duchy
Představy o bozích najdeme v každé lidské společnosti. V různých kulturách nalezneme jak vševědoucí bytosti, tak například jednoduché lesní duchy. Nedávná studie, která se zabývala vztahem mezi náboženskými představami a lidským chováním, dospěla k závěru, že všudypřítomnost náboženských představ a jejich neobvyklá podobnost, vzešla z lidského přemýšlení, které nám v pravěku pomáhalo přežít. Informace přinesl web theconversation.com.
Studie vychází ze dvou psychologických poznatků. Jeden z nich je, že když se něco stane, tak automaticky předpokládáme, že se za událostí skrývá nějaké žijící stvoření. Pokud se ptáte, proč tomu tak je, musíme se podívat do dávné historie. Pokud například pračlověk slyšel zapraskání větví nebo šum v křoví, mohl si myslet, že je to díky větru. Ale chytřejší je předpokládat, že zvuk způsobilo nějaké dravé zvíře a náš předek rychle utíkal pryč.
Podle vědců se jedinci, kteří byli tímto způsobem opatrní, více na světě rozmnožili a postupem času se tato reakce stala automatickou. Předpoklad, že za události mohou živý tvorové, se dokonce stal naším instinktem.
Jak postupují ostatní
Druhý poznatek podle psychologů souvisí s tím, jak vnímáme ostatní lidi. Soužití v tlupě mělo v pravěku mnoho výhod. Ale proto, abychom se mohli stát členy tlupy, museli jsme vědět, jak ostatní její členové myslí a čemu věří. Odborníci to označují za takzvanou „teorii mysli“. Tato teorie tvrdí, že automaticky předpokládáme, že chování ostatních má nějaký důvod, který se snažíme zjistit, abychom lépe pochopili jejich chování. Tato vlastnost chybí například autistům.
Co ale mají tyto lidské instinkty společného s vírou v bohy a duchy?
Představte si, že slyšíte jak kamínek spadne někde v jeskyni. Něco vám říká, že tohle musel způsobit živý člověk. Ale žádný živý člověk na tom místě nebyl. Mohlo by to tedy být neviditelné stvoření? A pokud ano, proč to udělalo? Aby zjistilo naše tajemství? Nebo aby zjistilo, jestli jsme dobří nebo špatní?
Dalším příběhem může být podle vědců výbuch sopky. Bez znalosti geologie naši předci tuto událost automaticky připsali nějaké osobě – samozřejmě osobě, která musela mít nadlidské schopnosti, jinak by nebyl výbuch možný. Ale proč by ta osoba chtěla něco ničit? Proto automaticky nastalo uvažování, že erupce možná znamená trest, snad i trest za to, že se kmen nechoval tak, jak si „stvoření“ přálo.
Porušení konceptu
Třetí mechanismus, který vysvětluje naší tendenci věřit v bohy a duchy, spočívá v narušení našeho rozumového pochopení situace. Pokud slyšíme o muži, který chodil po vodě (Ježíš), nebo o hořícím keři, který mluvil (biblická událost na Sinaji), snáze si tyto příběhy zapamatujeme, protože neodpovídají běžné realitě. Sloučením těchto idejí do jedné teorie pak ale můžeme pochopit a následně vyvrátit jakékoliv náboženství. Nesmíme zapomenout, že tento závěr vyplývá z předpokladu, že mystické nebo nadpozemské zážitky jsou výmysl.
Jenže podle teologů skutečně zažijeme přítomnost Boha nebo jeho vizi, tak nám mysl pomůže událost vysvětlit a mechanismus paměti nás nikdy už na prožitou situaci nenechá zapomenout.
