JAROMÍR BOSÁK: Poprvé na legendárním stadionu Maracaná
Maracaná. Kdo by se nechtěl zrovna sem podívat? Asi nejznámější fotbalový stánek má bohatou historii a nejspíše i budoucnost.
Postaven byl pro MS 1950, které bylo nakonec tak smutné pro Brazilce, protože ve finále prohráli zrovna s Uruguayí. Finále tu tehdy sledovalo 199 854 diváků, což je dodnes nepřekonaný rekord v návštěvnosti jednoho zápasu. Rekord, který zůstane navěky zapsán do fotbalového dějepisu, protože dnes už se nestaví stadiony s tribunami ke stání, povinné jsou sedačky, fotbalové stavby musí splňovat přísná bezpečnostní opatření. Není proto divu, že se na zrekonstruované Maracaná vejde pouze 79 000 lidí, což z něj pořád dělá největší stadion v Jižní Americe.
I když se stadion hodně změnil oproti původnímu stavu, pořád jde o magické místo. Jméno dostal po řece Maracaná, pramenící v džungli a tekoucí až do Ria. Občas můžete číst i oficiální název – stadion Maria Filha, což byl významný novinář a zastánce výstavby stadionu, ale Maracaná je prostě Maracaná. Své zápasy tady hrávaly všechny čtyři významné městské kluby: Vasco de Gama, Fluminense, Botafogo a Flamengo. Fotbalová katedrála se dočkala nesmírně významného momentu v roce 1969. Pelé na jeho trávníku vstřelil svůj tisící gól v kariéře v zápase Santosu proti Vasco da Gama. Kupodivu tehdy přišlo jen 65 157 diváků.
Před zápasem Chile a Španělska bylo kolem stadiónu hodně živo. Všude červená barva, kterou vyznávají obě země, stadion byl v jejím obležení. Zhruba 45 minut před zápasem vniklo vchodem pro novináře do media centra téměř dvě stě chilských fanoušků a chtěli se tudy prodrat nějakým způsobem do hlediště. Lístky si nestačili koupit a chtěli být u toho, když Sanchéz a spol. budou hrát proti obhájcům trofeje ze Španělska.
Pořadatelé proti nečekanému útoku takového počtu zpovykanců vůbec neměli šanci. Počínání hordy fans ovšem mělo přísnou logiku. Vchody pro novináře policie či ostraha nijak přísně nehlídá, proč by také měla. Nečeká se, že žurnalisté budou tropit nějaké problémy a fackovat se s pořadateli. I když k tomu někdy nemusí být daleko. Slabé místo systému bylo nalezeno a využito. Tlupa vnikla do novinářského centra, rozbila několik obrazovek, povalila pěkných pár stěn a přidala další škody. Jezdím na velké šampionáty od roku 1994, ale tohle jsem vážně ještě nezažil.
Někteří z nájezdníků proběhli žurnalistickým územím až na tribunu a snažili se obsadit sedačky v jednom ze sektorů. Pořadatelé se tentokráte nedali a vytlačili je zpět do podzemí. Tam zjednala pořádek mezitím přivolaná policejní jednotka, která většinu z těch, kteří vnikli na zapovězené území, naložila do autobusů a expedovala na policejní stanici, kde došlo na obvinění a s největší pravděpodobností dojde i na vyhoštění. V autobusech už byli hrdinové davu skleslí, zakrývali si tváře, po euforii bojovníků, tak lehce získávané ve skupině ani vidu, ani slechu.
Španělé museli vyhrát, jinak mohli začít balit. Před zápasem jsme s kameramanem Jaroslavem Jiráskem točili tzv. stand-up do studia a v něm jsem říkal, že plusy vidím spíše na chilské straně. Jednoho potěší, když se trefí. Španělé sice častěji hráli s míčem, jenže neúčelně a bez výsledku. Trenér Del Bosque nechal na lavičce Piquého a Xaviho, ale ani změny v sestavě mu nepomohly. Sice si jeho svěřenci vytvořili i dvě velké šance, bohužel je nedokázali proměnit, ale jinak nastal soumrak nad tiki-taka. Svět už přišel na to, jak si s něčím takovým poradit a Španěly čeká smutná cesta domů. Ti to, chudáci, od španělských kolegů schytají. Skončila velká éra, nastartovaná v roce 2008. Nezbývá nic jiného, než začít budovat poněkud jiný tým.
Úryvek z knihy Brazilský deník Jaromíra Bosáka, která vyjde bezprostředně po skončení šampionátu.
