CYRIL HÖSCHL: Je placení daní projevem vlastenectví?
Spolupracovník Reflexu, známý psychiatr Cyril Höschl dostal tentokráte od čtenáře tuto otázku: „Můžete mi prosím sdělit, co si myslíte o sporu mezi kritiky a obhájci tenistky Petry Kvitové za to, že se kvůli daním přemístila do Monaka.
Ponechme stranou můj soukromý názor, za který bych mohl být popotahován, že daně jsou státní loupež ve stylu Jánošíka či Jessieho Jamese („bohatejm prachy bral, chudákům je rozdával“).
Každopádně už je to tak, že panovník či jeho modernější obdoba vždy vybírá určité výpalné, respektive daně, aby měl z čeho platit svůj aparát. Abychom byli spravedliví, dodejme, že státní kasa financuje též bohulibé funkce, bez nichž se žádná spořádaná společnost neobejde, jako je bezpečnost (armáda, policie), základní vzdělání, ochrana životního prostředí a zdraví nebo likvidace následků katastrof. Stát (včetně jeho odnoží, jako jsou zdravotní pojišťovny) je tedy jediným subjektem, který má povoleno, ba dokonce má právo obírat lidi o to, co si vydělali. Oni mají za to právo jeho služeb využívat.
Spornější je to už tam, kde stát zhůvěřile bobtná a s jídlem mu roste chuť: Šéfové státních podniků si rozdávají zlaté padáky a miliónové prémie, vyplácejí z eráru mzdy svým milenkám, kdekdo má auto s řidičem, asistenty a poskoky, pistolníky vpředu i vzadu a ve speciální kantýně kávu za šest korun a pivo za sedm.
Naproti tomu Petra Kvitová dře a trénuje, permanentně na sobě pracuje, a co si v nesmírně tvrdé konkurenci nevydělá (do toho počítám i sponzory, kteří ovšem člověka opustí hned, jakmile se mu přestane dařit), to nemá. Svou slávou a šířením dobrého jména naší země přinesla do státní kasy tolik, že to nějaký poslanecký trouba, co ji napadl, ani neumí domyslet. Bylo to tak i s Martinou Navrátilovou, navzdory tomu, že většinu života prožila coby Američanka. Kdekoli po zeměkouli se řeklo Československo, každý hned vyhrkl: Navrátilová, Kundera, Forman. Nikdo z nich tady daně neplatil, zato jejich přínos je k nezaplacení. Navíc Petra Kvitová na čemkoli, co si tu koupí, od bagety až po kecky, odevzdá státu nejméně pětinu (21 procent) na DPH jako ostatně většina z nás, u spotřebních daní (na benzín třeba) mnohdy i mnohem víc.
Po letošním Wimbledonu by jí tady měli připravit slavobránu a nosit ji na rukou, vždyť té zasloužené radosti a hrdosti na našince už zase tolik není. To, že se v tržním prostředí, kde se každý snaží maximalizovat svůj užitek a minimalizovat své ztráty, zachová naprosto normálně a převede si domicil tam, kde ji okradou méně, s láskou k vlasti nesouvisí. Platit daně je povinnost asi jako školní docházka; to není nic, čím bychom dávali najevo své vlastenectví, pouze poslušnost. A kde do té školy chodíme, je celkem jedno. Ať se tam, odkud jsme odešli, chytí za nos a snaží se polepšit.
V Monaku má domicil skoro každý významnější sportovec (prakticky všichni naši špičkoví tenisté), měli ho tam Björn Borg i Boris Becker, jestli se nemýlím, a taky umělci jako Ingmar Bergman. Ten dokonce v roce 1976 z trucu přesídlil do Mnichova, přestal ve Švédsku točit filmy a premiér Palme ho tehdy prosil skoro na kolenou, aby se vrátil. (Od té doby už se Švédsko s daněmi polepšilo a Bergman nakonec umřel doma.) Je s podivem, jak se i Čecháčci, co jezdí tankovat do Polska či nakupovat do Německa (čímž obírají náš stát přinejmenším o těch 21 % DPH), pohoršují, když se někdo chová vlastně stejně: minimalizuje své ztráty a optimalizuje užitek. Vlastenectví v čecháčkovském pojetí ovšem má svou podobu. Zpátky na stromy, žádné západní zboží (tím se peníze vyvádějí ze země), žádné válení v Chorvatsku na pláži (totéž), ale zkrátka tlačku s cibulí a Čechy Čechům. To se máme fakt na co těšit.
