Buďte šťastní. Jiní trpí
Když jsem byl malý kluk, zlobil jsem s jídlem. Prostě jsem nikdy neměl příliš velkou chuť k jídlu. Otec mi jednou řekl, že bych měl sníst všechno, co je na talíři, protože prý v Indii děti hladovějí. Já mu odpověděl, že mi to nedává žádný smysl. Jak asi pomůžu hladovějícím dětem v Indii, když budu víc jíst? Taky jsem mu řekl, že když někde lidi hladovějí, bylo by přece rozumnější jíst raději míň a poslat jim to, co se takhle ušetří.
Otec mi pak řekl, ať přestanu řečnit a pustím se do jídla.
Pochopitelně že teď, když jsem sám otcem, chápu, že se mě jen snažil přimět k jídlu, což je pro malé děti často problém. Taky mě chtěl naučit, abych si vážil toho, co mám, a abych přemýšlel o utrpení těch, kdo nic nemají.
Ovšem háček je v tom, že zpráva o hladovějících indických dětech můj apetyt nijak nezlepšila. Místo toho se mi chtělo spíš blinkat. Bylo mi z těch dětí hrozně smutno, a navíc jsem cítil vinu za to, že mám tolik jídla.
Otec mi taky jednou řekl: „Život je příliš krátký, užívej si každičký den.“ Ale jak jsem si asi měl užívat každý den, když jsem musel myslet na to, jak krátký ten můj život doopravdy je? Jakmile mi tohle sdělil, nemohl jsem se soustředit na nic jiného než na to, jak mi každou minutou – každičkou vteřinou – můj kraťounký život ubíhá mezi prsty. Bylo mi teprve osm, ale už jsem se nezadržitelně valil ke smrti.
Celá ta myšlenka štěstí je dost paradoxní a já s ní zápolím celý život. Například: na jedné straně si říkám, že bych měl být šťastný, protože jsem zdravý, mám bezva rodinu a dobré přátele a žiju si v krásném městě, mám práci a spoustu volnosti. Hromada lidí se má mnohem hůř, to jsem si jistý.
Ale jak na druhou stranu můžu být vůbec „šťastný“, když vím, že spousta lidí kolem je na tom podstatně hůř než já? A když říkám „podstatně“, tak aby nebyla žádná mýlka, mluvíme tu o miliardách lidí. Z tohoto pohledu je zjištění, že oni trpí, ovšem já ne, vskutku povzbudivé! Vždyť je mi z toho radostí přímo do zpěvu a do skoku.
Vidíte? Když se nad tím zamyslíte, štěstí je pěkně podivný pojem, a proto je asi nejlepší o něm nedumat. Ovšem poslední dobou jsem o tomhle všem přemýšlel o trochu víc, poněvadž Česká televize nedávno natočila reportáž o mně a o mém sloupku v Reflexu. Potěšilo mě to; doufal jsem totiž, že se tak o mých článcích dozví víc lidí a s chutí či zvědavostí si je přečtou.
Ale lidi v České televizi nechtěli vyprávět jen o mých novinářských počinech. Chtěli taky lidem ukázat, jaký šťastný a pozitivně naladěný chlapík doopravdy jsem, a to přestože jsem před pár lety dost těžce onemocněl, přišel o obě nohy a levou ruku. Domnívám se, že chtěli divákům sdělit toto: Pokud je šťastný tenhle chlápek, tak na co si, ksakru, stěžujete vy?
Ve skutečnosti je to totiž podivné a rozporuplné tvrzení, jako když mi otec řekl: „Hele, mrkni se na to! Tady je chlápek, co nemá nohy a jen jednu ruku. Buď šťastnej!“
Vždycky mi přišlo pozoruhodné, že angličtina má dva podobné výrazy happiness a luck, zatímco čeština má pro oba významy slovo jedno: štěstí. A to má svůj hlubší smysl, protože když máš v životě štěstí, pak máš i větší šanci, že budeš šťastný; a pokud jsi v životě šťastný, pak máš doopravdické štěstí.
Pravdou je, že člověk nemá jediný objektivní důvod být šťastný či nešťastný… A naopak je na světě spousta subjektivních důvodů, proč zažívat oba stavy. Záleží jen a jen na vašem přístupu a na okolnostech – zejména na tom, kolik máte v mozku dopaminu, endorfinu, oxytocinu a serotoninu. Předpokládám, že já mám v mozku těchhle chemických látek habaděj, a proto se většinou cítím šťastný.
To a skutečnost, že nejsem slepý. Pro slepce musí být život skutečně těžký. A tak jsem rozhodně „happy“.
Steve Fisher, Američan v Praze, steve.fisher@reflex.cz
