Slušná většina české populace se cítí osiřelá a bez zastání
Známý český psychiatr Cyril Höschl tentokrát dostal dotaz na to, jak je možné, že pražský kmotr Roman Janoušek je i dlouho poté, co srazil opilý ženu, pořád na svobodě, Existují snad u nás kasta „nedotknutelných“?
Fenomén této kauzy stojí za zamyšlení. Tento problém nemá s mým oborem, s psychiatrií, moc společného. Ve skutečnosti však se tato kauza postupem doby stala symbolem nemravného stavu věcí, vizitkou naší justice, memem, indikátorem zkaženosti doby, ve které žijeme.
Je s podivem, jak si to všichni necháváme líbit, přesto, že právě zde je klíč k pochopení toho, proč se nám pobývání v této původně tolik kýžené polis protiví. To není nedostatek hmotných statků, co zde vytváří „blbou náladu“. Narůstající nerovnost před zákonem je pravým důvodem. Často zmiňovaný nárůst nerovnosti sociální je jeho jiným videm.
V prostředí očividných nespravedlností a justice zkorumpované do podoby druhořadých sicilských novel se slušná většina populace cítí osiřelá a bez zastání. Ruka spravedlnosti, místo aby bezprostředně (neboť to je nejúčinnější) trestala zločin, vyžívá se cestou nejmenšího odporu na neškodných chudácích, kteří se zmateně ztratili v houštině stupidních byrokratických paragrafů, jež nedokážou vysvětlit ani sami jejich tvůrci.
Zdravý rozum se naprosto vytrácí a otevírá se prostor pro pádnou ruku, jež tu jednou udělá pořádek. Dějiny se, pravda, neopakují, ale principy v nich ano. Až někdy vypijete půl litru vodky a chytí vás za volantem policie, zkuste před ní ještě autem do někoho vrazit a pak trvat na precedenčním právu řka, že chcete dostat stejný flastr jako pan R. J. v mezičase můžete zkusit jen tak poslat „královnu“ Bradáčovou do důchodu.
Ale nebojte se, není to tak zlé, jak by se zdálo. Před více než dvěma lety jsem v Reflexu předpověděl, že odsouzena naopak bude ona poražená žena, a to za škodu na autě pana J. a za poškození jeho dobrého jména. No a vidíte, zatím odsouzena nebyla, a ještě dostala odškodné. Jsou to vlastně citlivky, ti kmotři.
