Jak lidé rozhodují o stěhování duší
Duši jsem si vždycky představovala jako bublinu ve vykuchaném kaprovi, později jako nějaký orgán u bránice. Mou dospělou představou duše bylo puzení. Věřila jsem, že geniální íkváci v africkém buši nakonec díky svým schopnostem skončí vypuzeni třeba až v Carnegie Hall. A Hitler zase otrávenej v bunkru.
Nedávno mi spolehlivý zdroj řekl, že na světě je prý jen určitý počet duší a že na některé jednotlivce se nedostalo, což by vysvětlovalo skelný pohled některých operátorů, předváděčů luxů a politiků. Někdo zas duši má a nedotkne se jí ze strachu, že tam není nic.
Proto mám ráda období Dušiček, kdy se rozdíl mezi živými a mrtvými stírá a duše mají pré. Radši bych anglosaský Halloween, divoké usmiřování mrtvých, jejichž duše tu uvízly a ony teď roznášejí nemoci a způsobují tornáda. Ale spokojím se se slovanským mumláním u hrobů s chryzantémama.
Sedíme na hřbitovní zídce a kamarád Satinský klinká nohama.
Já: Někdo duši má, a stejně se jí nedotkne ze strachu, že tam není nic.
On: Ono tam ale, děvče, možná není nic. Jako když všechno smažeš a nastane vzácnej stav uvolnění. Což ale v reálu nejde, protože pořád někdo něco říká, zvoněj telefony, na stole ležej složenky a člověk stejně na nic nepřijde, a tak je lepší si dát panáka. Já už si jich, bohužel, moc nedám.
Já: A jak si ten svůj odchod představuješ?
On: Rozhodně bych nerad, aby někdo v příštím životě strkal mou duši do nějakýho pitomce nebo do pavouka. Ale nerad bych zmizel úplně.
Když zanedlouho nato zemřel, nedalo mi to a vytočila jsem jeho číslo.
Ozvalo se: „Jsem mrtvej, nechte mi vzkaz.“
Text byl původně publikován v tištěném Reflexu č. 45/2014. Knihu sloupků Turnový háj si můžete objednat na www.evaturnova.cz.
