Cyril Höschl: I dobře míněná pomoc někdy zabíjí
V médiích se vášnivě diskutuje o případu horlivé logopedky, která si v Nýrsku zahrála na psychologa a způsobila tragédii. Podívejme se proto, zda skutečně lze z obrázku malého dítěte něco vydedukovat.
Jedná se o typický případ, kdy nekvalifikovaná osoba v roli dětského psychologa usoudila z dětské kresbičky, na níž mělo prasátko větší ocas, že autorku-holčičku otec doma pohlavně zneužíval, vyvodila z toho následky a onen otec následně spáchal sebevraždu. Předesílám, že detaily případu neznám a moje mediální zdroje jsou asi stejné jako vaše. Nebudu si tedy zde hrát ani na vyšetřovatele, ani na soudce. I tak se však lze k případu jasně vyjádřit.
Předně si řekněme, že psychologická práce s dětmi je dosti odlišná od práce s dospělými a má své specifické postupy. Vzhledem k nižší validitě ústních výpovědí a také s ohledem na etická omezení a tabuizaci určitých témat se často při práci s dětmi pracuje spíše s interpretací některých nonverbálních projevů, obrázků, hry, scének apod.
Úkol nakreslit „zakletou rodinu“ patří k oblíbeným způsobům, jak se o rodině dítěte něco dozvědět. Výmluvné je již to, v jaké zvíře dítě toho kterého člena rodiny „začaruje“, v jakém jsou vůči sobě ona zvířátka postavení a jak jsou velká, kdo je jak daleko od koho, zda tam je ještě někdo další, jak vypadá celková kompozice. Až potud je tedy postup získávání informací od dítěte pochopitelný. S takovým materiálem je však třeba velmi opatrně pracovat a interpretovat jej s přihlédnutím k celému kontextu, k povaze zúčastněných, k jejich historii, zázemí, kulturnímu prostředí, a hlavně na základě dobré klinické zkušenosti. Takové vyšetření rozhodně nelze činit mechanicky.
Už Sigmund Freud dobře věděl, jak erotická (byť s různou úrovní symbolizace či sublimace) je dětská fantazie, a určitě by se zděsil, kdyby se dozvěděl, že někdo delší ocásek prasátka na dětské kresbičce zakleté rodiny považuje za důkaz pohlavního zneužívání onoho dítěte otcem. Takové zacházení s psychologickými daty je skandální a nemá se skutečnou profesionalitou nic společného. Otec jako prase spíše než o zneužívání vypovídá o tom, jak často si pere ponožky a jak kultivovaně stoluje. Ocásek by se musel vyhodnotit přinejmenším vzhledem ke všem ostatním ocáskům prasátek, neboť ho tam kreslí každé dítě, jelikož ocásek zkrátka k prasátku patří.
Pokud jde o mne, z obrázku bych nejenže nic podobného jako dotyčná „psycholožka“ nevydedukoval, ale původce takových honů na čarodějnice bych pohnal k odpovědnosti. Napáchají totiž v dušičkách dětí daleko horší šrámy než pár plácnutí na holou nebo pusinka na pupík.
Text původně vyšel v tištěném Reflexu č.9/2015.
