Řekové tvrdě útočí na Němce. Skončí Goethe institut v exekuci?

Není ovšem náhoda, že dlouhodobou krizí sužovaná Helada se s tímto požadavkem vytasila právě v době, kdy jednání o poskytnutí další astronomické půjčky ve výši 240 miliard eur druhé nejzadluženější zemi světa provází napětí. Atény by se rády dočkaly zmírnění podmínek půjčky a odepsání části dluhu, což věřitelé v čele s Německem, které je největším věřitelem Řecka, nikoli z nepochopitelných důvodů odmítají.

Führer si Řeků vážil

Řecký ministerský předseda se zřejmě snaží zahrát na tradičně velmi silné vlastenecké cítění obyvatelstva. Hitlerovská třetí říše napadla Řecko, kladoucí již půl roku hrdinný odpor italské agresi, 6. dubna 1941 ve snaze zabránit, aby duce, její spojenec, nakonec neutrpěl ostudnou porážku. Jakkoli to zní neuvěřitelně, říšský kancléř Adolf Hitler Řeky velice uznával. V projevu k poslancům Říšského sněmu 4. května 1941, tedy po vítězném skončení řeckého tažení, prohlásil: „Historická spravedlnost mne zavazuje k tomu, abych konstatoval, že z nepřátel, kteří stáli proti nám, bojoval obzvláště řecký voják rovněž s nejvyšší statečností, smrtí pohrdající. Kapituloval teprve tehdy, když další odpor byl nemožný, a tím i bezúčelný. (…) Také řečtí zajatci byli a budou, vzhledem ke všeobecně statečnému postoji těchto vojáků, okamžitě propuštěni.“

Jenže podobný respekt k agresorům a okupantům nesdíleli svobodymilovní Řekové. V zemi se záhy rozpoutala nelítostná guerillová válka. Na partyzánské akce Němci odpovídali obvyklým způsobem: popravami rukojmí a vypalováním vesnic. V zájmu spravedlnosti je nutno podotknout, že ani odbojáři si příliš nelámali hlavu zevrubným studiem Ženevské konvence. Při dobývání Kréty rozhořčení ostrované uřezávali zajatým německým výsadkářům genitálie, na což následovaly masové popravy.

Stíny minulosti

Jestliže premiér Cipras prohlásil: „Zločiny spáchané nacisty jsou pořád živé a my máme morální povinnost si pamatovat, co jejich síly napáchaly,“ nelze s ním než souhlasit a některým našim politikům ho dát za vzor. Jenže na zločinech nacismu ani na dlouhodobých hospodářských problémech Řecka nenese vinu současná Spolková republika, která se brání tím, že Atény již odškodnila, když jim v roce 1960 vyplatila 115 miliónů marek. Jistěže ovšem zmařené lidské životy nemůže žádná suma nahradit a určovat výši odškodnění sedmdesát let po válce je krajně obtížné.

Přitom Německo, někdejší dobyvatel, okupant a katan řecké svobody, představovalo pro Řeky dlouhá léta lákavou destinaci. Jen v letech 1960–1976 se jich tam trvale či „dočasně“ odstěhovalo 623 320. Nemalou měrou se podíleli na vybudování západoněmeckého hospodářského zázraku, ale zároveň zde nalézali uplatnění, které jim jejich vlast nedokázala nabídnout.

Podle oficiálních údajů Národní rady pro reparace ve druhé světové válce zahynulo 20 650 řeckých partyzánů. Němečtí, italští a bulharští okupanti postříleli 56 225 civilistů. V německých koncentračních táborech jich zemřelo 105 000, 7120 osob zahynulo při německých, ale také anglo-amerických náletech. Na obchodních lodích potopených Němci přišlo o život 3500 námořníků. Zdaleka nejvíce obětí si však vyžádal hlad, jenž podle Černé knihy okupace, vydané výše zmíněnou Radou v Aténách roku 2006, skosil 600 000 lidských životů. Spolu s ním se šířily také nakažlivé choroby. Masových rozměrů nabyla tuberkulóza, jež postihla každé třetí dítě. Jenže toto číslo řada kritiků odmítá jako přemrštěné s tím, že Řekové je úmyslně nafoukli ve snaze dosáhnout co nejvyšších reparací. (Nebyli by sami; totéž po válce dělalo například Polsko a Jugoslávie.)

Mezinárodní červený kříž odhadoval počet obětí hladomoru a nedostatku teplého oblečení na čtvrt miliónu. Na vypuknuvším hladomoru se částečně podepsala i britská blokáda. V polovině listopadu 1941 německá a italská vláda vyslovily souhlas s dodávkami potravin prostřednictvím Mezinárodního červeného kříže a samo nacistické Německo dodalo do konce roku 1941 do Atén a Pirea, kde za celou zimu 1941–1942 zemřelo podle některých odhadů hlady přes sto tisíc (!) dětí, deset tisíc tun obilí.

Celkový věrohodně doložený počet obětí druhé světové války v Řecku s připočtením ztrát vojáků ve válce proti Itálii a Německu není dodnes přesně určen. Nejnovější střízlivé odhady hovoří o 393 000 mrtvých (dřívější jich uváděly 558 000). I to je ovšem hodně, uvážíme-li, že podle censu z října 1940 čítalo Řecko 7 345 000 obyvatel.

Jak si dnes vojensky stojí Řecko a SRN?

Tohle je sice zdánlivě žertovná otázka, neboť k ozbrojené konfrontaci mezi oběma členskými zeměmi Evropské unie a NATO jistě nedojde, nicméně se nabízí poučné srovnání, jaké úsilí své obranyschopnosti věnuje nejsilnější ekonomika Evropy a její hnací motor ve srovnání s chudým Řeckem, už několik let balancujícím na pokraji bankrotu. Taková komparace v dnešní, bezpečnostními riziky naplněné době stojí alespoň za zamyšlení. Zatímco bohaté Německo nevydává na obranu ani zdaleka požadovaná dvě procenta hrubého domácího produktu ročně, splácením závratných dluhů a drsnými podmínkami mezinárodních finančních institucí ožebračované Řecko tento ukazatel značně překračuje.

Následující údaje se vztahují k 1. lednu tohoto roku a přinesl je Tomáš Soušek v měsíčníku ATM č. 2/2015.

Zatímco pod resort ministerstva obrany Spolkové republiky Německo spadá 153 808 osob, pod ministerstvo obrany Řecka, majícího sedmkrát méně obyvatel, 124 564 (tento stav zůstává nezměněn už čtyři roky). Započítáni jsou i občanští pracovníci. Hlavních bojových tanků má Bundeswehr 863, řecká armáda téměř dvojnásobek – 1622 (průkopník Blitzkriegu a novátorského nasazení tanků, generálplukovník Heinz Guderian, se musí obracet v hrobě). Německo disponuje 1634 bojovými obrněnými vozidly, Řecko 2187. Dělostřeleckých systémů má Spolková republika 379, Řecko pětkrát víc – 1920. Bojových vrtulníků má mnohem více Německo – 87 proti pouhým 29. Zato bojových letounů má SRN 196, kdežto Helada třikrát tolik – 588. Toho kdyby se dožil říšský maršál Hermann Göring, šéf Luftwaffe!