Dá se kniha přečíst za dvacet minut? To podstatné prý ano
V časopise Time a potom i jinde jsem našel článek, který jsem původně považoval za uvedení do nějaké nové techniky rychlého čtení, která zlepší naši výkonnost. Jak se pak ukázalo, není to tak, šlo o propagaci aplikace, která lidem dává ke čtení souhrny děl z naučné literatury. Autor, Jason Frasca, začíná slibně.
Tím nejcennějším, co máme, je čas a přitom máme tendenci jím marnit, doslova se právem mluví o „zabíjení času“. Čas je hodnota, která se má investovat a ne pasivně konzumovat. Více času znamená být bohatší. Proto také jsme posedlí efektivitou, což je jen druhá stránka všech vtipů, které děláme o své prokrastinaci. Jimi chceme spíše rozptýlit svou úzkost a zbavit se pocitu viny.
Autor uvádí, že mu často připadá čtení mnoha knih od začátku do konce jako nedostatečné a neuspokojující. Mnoho knih bývá dlouhých kolem tří set stran, protože to tak chtěl nakladatel, aniž by bylo nutné toho popsat tolik jen kvůli vysvětlení podstatných bodů čtenáři.
Je nepochybně zajímavé číst zábavnou knihu od začátku do konce. Jenže to se stává méně často, než by se nám líbilo.
Nafouknuté knihy a ega
Mnozí autoři délku svých nafukují kvůli svému egu. Ve skutečnosti jsou významné myšlenky mnoha nebeletristických knih v několika málo prvních kapitolách. Pak už se jenom honíte za dobrými citacemi.
Řešením je podle autora hledání zlatých zrnek v hlušině. Než číst knihu od obálky k obálce je lepší jít přímo k vědomostem. „Číst knihy za 15 až 20 minut jsem shledal neodolatelným. Myslím, že to řeší mnoho z typických čtenářských problémů, s kterými mnozí zápasí.“ Třeba: Nemám dost času na čtení. Jen několik prvních kapitol má nějakou cenu. Jen některé body měly pro mne smysl. Čtu pomalu.“
Web a aplikace, kterou autor používá, je Blinkist. (Blink je v agličtině mrkat, blikat, coby dup…) Blinkist je soubor nebeletristických knih shrnující a vysvětlující nejvýznamnější body do 15 – 20 minut čtení. Když se eliminuje zrno od plev, soustředíte se rovnou na sdělení, které chce autor předložit a vy ho chcete získat. To neznamená, že si pak nezatoužíte knihu koupit, to se může stát. Jindy se vám zase uleví, že jste neztratili čas čtením něčeho, co má 300 stran. Ale často je přínosem pocit, že jste četli přesně to, co jste chtěli.
Souhrny jsou psány lidmi, nikoli stroji podle nějakých algoritmů. Jsou k dispozici na různých nástrojích, knih přibývá, jsou i jako audio souhrny.
Je to nutné?
Tolik tedy vlastně reklama, které jsem skoro podlehnul. Jestli je Blinkist dobrý, míněno použitelný pro rychlý zisk informací, nemohu posoudit, neboť ho nemám a na všelijaký free trial si opatrný člověk dává pozor. Možná někdy později. Zajímavější mi ale přijde, jak se naučit rychle pracovat s psaným textem, protože je často naše povinnost číst i to, co pro nás nikdo předem nepřežvýkal.
Je ale nutné, abychom měli nějakou – posléze samozřejmě placenou – techniku? Nejjednodušší je udělat některé věci přímo. Pokud potřebujeme k nějakému tématu najít zhuštěné informace, můžeme se naučit rychločtení, Průkopníkem tady byl už od 80. let David Gruber. Jde tu o to, že naše oko se na řádku zbytečně zastaví a musí tak častěji poskakovat po slovech. Čím víc slov najednou uvidíme, tím čteme rychleji bez újmy pochopení.
Lidé, kteří musí mnoho číst, už dávno znají úhlopříčné (kurzorické) čtení. Jde o rychlé přehlédnutí stránky z levého horního rohu do dolního pravého a pokus zachytit důležité pojmy. Pro porozumění textu to není ideální metoda. Slouží k tomu, abychom se mohli zastavit u toho, co považujeme za důležité. Je to podvědomé čtení, když narazíme na slovo, které nás zaujme jako něco nového, zaškrtneme ho a jdeme dál. Pak se vrátíme.
Jak si vybrat
Jiní mají jiné osobní postupy. „Nejdůležitější je předmluva,“ tvrdí jistý významný český profesor. Jiná akademička zase říkala, že v knihách jsou nejdůležitější poznámkové aparáty, že kvůli nim se to píše.
Výhoda těchto přístupů je v tom, že svoji aplikaci si nosíme s sebou v hlavě a textů si můžeme do čteček dnes dát celé knihovny.
