Nenávidím vás, České dráhy! Aspoň pro dnešek...
Když lidi kolem mě nadávají na našeho největšího železničního dopravce, nenajde se plamennější obhájce a loajálnější příznivec, než jsem já. Dobře, možná železniční nostalgik kolega Milan Tesař. A nejde jen o pohodlí, nízkou cenu jízdného, hustou železniční síť, výpravčího v rodině nebo fakt, že neřídím. Ale dnes mě České dráhy nadzvedly a musím se z toho vypsat.
Za ranního lezavého pološera čekám na peroně na rychlík, co dnes v 7.45 zamíří z Děčína do Liberce. Ano, někdo se možná podiví, že jsem na směšně krátké, devadesátikilometrové trase ochotna strávit bez dvou minut dvě hodiny.
Jenže já vím úplně přesně, co budu těch 118 minut dělat: musím se ještě lépe připravit na dva rozhovory, které v Liberci povedu (takže se vleču s knihami), další rozhovor přepsat (takže se vleču s laptopem), případně dospat propracovanou noc a brzké vstávání s dětmi do školky. Tudíž nasedám do deset minut zpožděného spoje – ano, nabrat deset minut zpoždění na čtvrthodinové cestě rychlíku z Ústí nad Labem, to je umění – a vyrážím.
Ihned po dodsednutí se ke mně přitočí milá paní s tabletem: dělá anketku pro ČD o spokojenosti cestujících s jízdou. Kdyby mi řekla, že anketka má padesát otázek a ona během té čtvrthodiny vyplňování pomalu přijde o hlasivky a já o nervy, asi bych se na to vykvákla, ale nevědouc o náročnosti onoho formuláře, chválila jsem popravdě ČD, až se hory zelenaly.
Jak jste spokojena s komfortem vozu na škále od jedné do deseti? Deset, protože mám po levici i elektrickou zásuvku na notebook. Co informační systém? No vynikající, všechno přehledné, veškeré informace mám. Co soudíte o průvodčím? Usměvavý, milý, optimistický – vždyť s vámi teď šprýmoval, když mi označoval jízdenku, a dobře vám radil, že vagony nejsou průchozí a při dotazování dalších cestujících budete muset vystoupit a znovu zdolat ty tři schůdky nahoru…
Ten mnou vychválený šprýmař mi ovšem jaksi zatajil, že je mezi Benešovem a Českou Lípou výluka. Jak ironické. Nepsali to na informačních tabulích, nesdělila mi to pokladní při nákupu lístků, neinformoval mě o tom výpravčí na peroně. Jak by taky mohl – je to táta mých dětí a ještě chvíli před nástupem jsme spolu nad kafem diskutovali o důležitějších věcech (program mateřské školky na měsíc prosinec)…
Nehlásili to ve vlaku, nehlásili to na nádraží v Benešově (a web cd.cz, na němž jinak trávím stejně jako vy všichni dlouhé hodiny a kde o technické závadě na trati koukám píší, by mě v průběhu jízdy skutečně nenapadlo otevřít). To už mě žena s dotazníkem opustila a já konečně otevřela knihu a začetla se. Ani mi nebylo divné, že deset minut stojíme – zpoždění je na téhle, mně docela neznámé, trase asi běžná věc.
Ovšem když jsme se rozjeli směrem zpět na Děčín, cuklo mnou. Ptám se průvodčího, co se děje, a ten se mi vysmál do obličeje: No já za to ale nemůžu, že vám kolega nic neřekl. Co dělat? Jeďte zpátky do Děčína, počkejte si hodinu a půl na další spoj. Že nestihnete schůzky? To je toho… Kde se vracejí peníze za lístek? No ty vám můžu dát tak akorát ze svýho, paninko. Máte drobný za stovku? To je žertéř, panečku!
Kromě něj už ve vagoně žádný další trotl nebyl, naopak mě potěšila ochota spolucestujících, kteří ke mně natahovali chytré mobily s následnými itineráři, ještě o něco zoufalejšími než ten původní (dva přestupy, vlak, bus, vlak, atp.). To už jsem volala tátovi – je v důchodu a do Liberce mě hodí. Benzín na téhle trase vyjde stejně draho jako lístek na vlak a za hodinku tam jsme. A byli jsme. Do kavárny hotelu Imperial jsem vstoupila na minutu přesně.
Zpáteční cesta proběhla skvěle. 90 km, 120 min, výluka na libereckém nádraží v pořádku hlášena zvukem, obrazem, osobně průvodčím i nepřímo informační tabulí. Na přestupu na autobus sice ten lojza řidič v domnění, že je zábavný, pětkrát popojel před nastupujícím davem, což možná pobavilo partu středoškoláků, ale určitě ne ty babičky s kolečkovými taškami, co málem přišly o nohy. Druhý přestup, zpět na vlak, už byl v pořádku.
Ale já v pořádku rozhodně nejsem, a kdybych v tom vymrzlém loudajícím se autobuse měla elektrickou zásuvku, nasliním si dva prsty a strčím je do ní. Ještě před dvěma týdny jsem se spolu se zbytkem národa posmívala nádražním trablům režiséra Rychlíka, ale teď už chápu, jaký to je pocit, když vás něco vykolejí. Když vám ujede vlak. Když tak nějak nedokážete přehodit výhybku a když zatáhnout za záchrannou brzdu smrdí leda tak pokutou, mastnější než madlo dveří do kupé pro rodiče s dětmi, přeplněného zjevně hluchými a slepými bezdětnými…
Venku právě začalo sněžit, což věstí následné zpoždění mezinárodních spojů. Otevírám, poprvé v životě, webové stránky autobazarů. Držte mi palce. Sbohem, můj národní dopravce!
