Vraždění neviňátek: Svátek, na který se skoro zapomnělo
Ve změti svátků, jež provázejí údajné datum narození Ježíše Krista, jeden poněkud zapadl. Podle Matoušova evangelia nechal král Herodes Veliký vyvraždit všechny betlémské chlapce, kteří věkem odpovídali nedávno narozenému Mesiáši. Konkrétně se jednalo o děti do dvou let. V západní liturgické tradici tzv. Svátek mláďátek (eventuálně neviňátek) připadá na 28. prosince.
Na tom, kolik dětí přesně nechal Herodes popravit, se jednotlivé liturgie neshodnou. Historici jim navíc oponují, že k žádnému vraždění nejspíš ve skutečnosti vůbec nedošlo. Řečtí autoři náboženských textů hovoří o 14 tisících chlapců, Syřané o 64 tisících, ve středověku se číslo vyšplhalo dokonce na 144 tisíc. Tyto naddimenzované cifry mají však spíše symbolický význam. V modernějších textech najdeme zmínky o přibližně 10 000–20 000 dětí.
Podle Matoušova evangelia, z něhož pověst vzešla, předpověděl tuto hrůznou událost už o několik století dříve starozákonní prorok Jeremiáš. Konkrétně těmito slovy: „Hlas v Ráma je slyšet, pláč a veliký nářek. Ráchel oplakává své děti a nedá se utišit, protože jich není.“ Ráma je městečko vzdálené přibližně 20 kilometrů od Betléma.
Pokud ale události zasadíme do kontextu, který uvádí Hebrejská bible – část biblického kánonu společná židovství i křesťanství –, spíše než o vyvražděná batolata jde o židovské muže, kteří byli za války odvlečeni do Babylónu. Stalo se tak koncem 6. století před naším letopočtem, tedy v době, kdy byl Ježíš ještě „na houbách“.
Herodes byl sice egoistický šílenec, který za splněním svých cílů šel přes mrtvoly, a to dokonce vlastních dětí, ale vyvraždění neviňátek nejspíš na triku nemá. Minimálně o tom neexistuje žádný historický záznam. Nezmiňuje ho ani židovský učenec a historik Flavius Iosephus, jenž se ve svých dílech zaobírá četnými ukrutnostmi krále Heroda.
Je tedy možné, že byl Matouš poněkud zmatený. Herodes totiž právě v době, kdy se měl Ježíš narodit, nechal zabít své dva syny. Později – před vlastní smrtí — nechal ještě zabít svého dalšího syna z prvního manželství. Kromě nich padla jeho paranoidnímu strachu, že přijde o trůn, za oběť i jeho manželka a několik dalších příbuzných.
Církev si ale libuje v mučednictví a údajně povražděná děcka byla ve středověku považována za tzv. Comites Christi – Kristovy průvodce – spolu se svatým Štěpánem a Janem. Svatý Bernard je označil za zástupce trojího způsobu svatosti, přičemž Štěpán je podle něj mučedníkem touhou i skutkem, Jan pouze touhou a neviňátka jsou pro změnu mučedníky jen skutkem.
Osmadvacátého prosince se původně slavil „útěk do Egypta“, tedy pozitivní rys celé události. První zmínky o oslavách Svátku mláďátek pocházejí z tzv. Leoniánského sakramentáře (liturgické knihy obsahující modlitby a texty potřebné ke slavení svátosti) z roku 485. Najdeme ho i v kalendáři ze severoafrického Kartága z roku 505.
Původně se v Konstantinopoli slavil 29. prosince, mozarambové – křesťanští obyvatelé Pyrenejského poloostrova — ho slavili až 8. ledna v návaznosti na oslavu svátku Zjevení Páně, lidově „Tří králů“, a Syřané dokonce 23. září. Římané nakonec ustanovili pevné datum oslavy na 28. prosince.
Kromě dat se křesťané nemohli zpočátku shodnout ani na jméně svátku. V Galii, Kartágu a na Pyrenejském poloostrově ho nazývali Infantes (nemluvňata), v Římě Innocentes (neviňátka), svatý Ambrož jim říkal Bimbuli (cosi ve smyslu kojenci) a svatý Jeroným Pueri (chlapci) nebo Parvuli (maličcí).
V současnosti se oslavy Svátku neviňátek nebo, chcete-li, mláďátek proměnily k obrazu doby. Křesťanští kněží v tento den často vedou pobožnost za novodobá neviňátka – nenarozené děti. A to především ty, jež nezemřely z přirozených příčin, ale následkem potratu. Ten katolická církev principiálně odmítá a vnímá jako těžký hřích, který trestá exkomunikací. Kriminalizovat ho chtěla i polská vládní strana Právo a spravedlnost. A to i v případě, kdy by se dítě mělo narodit postižené nebo bylo počato při znásilnění. Obrovská vlna nevole polských žen, jež protestovaly v ulicích, ale návrh prakticky smetla se stolu.
