Münchhausenův syndrom by proxy: Když matka zabíjí své dítě, aby byla litována
Münchhausenův syndrom by proxy, tedy tzv. v zastoupení, je pro mě osobně jednou z nejsložitěji pochopitelných psychických poruch vůbec. Velmi zjednodušeně se dá říct, že osoby trpící tímto syndromem v zastoupení jsou zpravidla matky, jež poškozují své děti. Týrají je. Ani zdaleka však „obvyklým způsobem“. Jedná se o příkladné, pečující matky, jejichž děti jsou vždy čisté, upravené a mají nejlepší péči. Jednu věc mají všechny děti matek trpících Münchhausenovým syndromem společnou. Jsou nemocné, mají zdravotní problémy, jejichž příčina se při nejlepší vůli nedaří lékařům diagnostikovat. Podstupují neskutečné množství bolestivých i nebezpečných vyšetření a zákroků. Dětství tráví hospitalizované v nemocnicích a ne vždy přežijí. Ubližují jim totiž lidé, kteří původně měli být jejich největšími ochránci na cestě životem. Vlastní matky.
O tom, že kromě Münchhausenova syndromu, existuje take Münchhausenův syndrom v zastoupení, poprvé informoval v roce 1977 profesor Meadow. Ten ve svém článku popsal dva případy, kdy se s podobným chováním setkal. V prvním případě rodiče systematicky poskytovali nepravdivé informace ohledně symptomů svého dítěte, manipulovali se vzorky moči, aby zapříčinili falešné výsledky, a zasahovali do nemocničního pozorování. V druhém případě bylo dítěti záměrně dáno toxické množství soli, což následně vedlo k mnoha vyšetřením v nemocnici a skončilo smrtí dítěte.
O šestadvacet let dříve, v roce 1951 popsal a také pojmenoval Münchhausenův syndrom britský lékař Richard Asher, a to po postavě barona von Münchhausena, který je u nás známý jako baron Prášil. Podstatou syndromu je předstírání tělesných či psychických zdravotních potíží a nemocí, přičemž není dosud plně objasněn důvod tohoto počínání. Hlavním účelem veškerého počínání lidí s touto poruchou je domoci se opakovaných lékařských vyšetření, lékařských zákroků a hospitalizací. Roy Meadow, profesor pediatrie v Leedsu, zaznamenal případy, ve kterých rodiče stejným způsobem zveličují příznaky nikoli sebe samých, ale svých dětí, a proto je v tomto případě Münchhausenův syndrom nazýván „by proxy“ neboli „v zastoupení“.
Ač se to tak nemusí na první pohled jevit, tak rozdíl mezi simulací a Münchhausenovým syndromem je poměrně velký. Jednak není simulace oproti Münchhausenovu syndromu psychiatrická diagnóza, jelikož syndrom patří do skupiny tzv. předstíraných poruch. A dále simulant předstírá – simuluje, z vědomě zištných důvodů. Snaží se získat finanční kompenzaci, vyhnout se něčemu důležitému. Ve chvíli, kdy toho dosáhne, je simulant zdravý. U Münchhausenova syndromu je jediným skutečným motivem domoci se hospitalizace, není tam žádný další úmysl. Snaha nechat se hospitalizovat nikdy nekončí. V případě syndromu by proxy nelze o simulaci mluvit už vůbec.
Poškozovány jsou nejčastěji děti, ale mohou to být staří lidé, o něž někdo pečuje, zdokumentováno je také podobné nakládání s domácími mazlíčky, opravdu trpí a bolest prožívají.
Postiženy tímto syndromem jsou především matky – ženy se vyskytují v 90–98 % případů Münchhausenova syndromu, matky obětí z toho tvoří cca 80 %, zbylých 18 % jsou opatrovnice a zdravotní sestry. Zajímavým většinovým společným znakem těchto žen je zdravotnické vzdělání. Většina z nich aktivně spolupracuje s nemocničním personálem. Projevují velkou pozornost vůči dítěti a jeho potřebám, což je pravý opak toho, jak si lidé představují někoho, kdo své děti zneužívá.
Syndrom je označen jako nevyléčitelný. Psychiatrická léčba se snaží pomoci dotyčnému člověku pochopit, proč ubližuje. Matky (nejen matky), které neváhají aplikovat svým dětem například benzín pod kůži, v noci je dusit polštářem, opařit je, ředit jejich moč ve zkumavce krví, vyvolávat zvracení a vysoké horečky pomocí léků či přidávat do jídla malé množství jedů a způsobovat tak lehkou otravu jen proto, aby dítě mohlo být hospitalizováno a ony mohly být litovány, mezi námi existují. Touží po tom, aby byly před okolím za hrdinky, že ony to tak statečně zvládají, tu těžkou úlohu matky. V nemocnicích se cítí jako doma a každý zákrok na dítěti v duchu nadšeně vítají. Diagnostikovat Münchhausenův syndrom v zastoupení je těžké, většinou se podaří odhalit jen ty nejtěžší případy, kdy není možné určit do poslední chvíle diagnózu dítěte, jelikož příznaky jsou tak rozlišné a zvláštní, že matka i s dítětem za blaženého pocitu putuje z jedné nemocnice do druhé, od jednoho odborníka k dalšímu. Touží být středem pozornosti.
Münchhausenův syndrom v zastoupení je zkrátka jen velmi těžko pochopitelnou poruchou.
