Muž, kterého zavřeli do klece v zoo: Ota Benga spáchal před 100 lety sebevraždu
Tragický zvrat v životě nejslavnějšího afrického Pygmeje způsobil pouhý rozmar organizátorů Louisianské prodejní výstavy v St. Louis roku 1904. Ve snaze oslavit lidský pokrok a hlavně ve snaze zdůraznit vlastní nadřazenost se pořadatelé rozhodli vytvořit antropologickou expozici. "Od temných primitivních časů k nejvyššímu osvícenství, od divošství k občanské společnosti, od egoismu k altruismu." Tak znělo motto oné výstavy, jejímž zlatým hřebem měly být živé exempláře z Afriky. Konkrétně Pygmejové, kteří měli symbolizovat nejnižší evoluční stupeň člověka.
Na pomoc organizátorům přispěchal Samuel Philips Verner. Dobrodruh z prominentní americké rodiny již dříve přivezl z oblasti dnešního Konga rozsáhlou sbírku uměleckých předmětů. S Pygmeji tak byl velmi dobře obeznámen. Navíc byl i přítelem Leopolda II. Belgického, který zde vládl a je dle dnešních odhadů zodpovědný za smrt až 15 milionů Afričanů. Pořadatelé shledali, že pro Vernera by odvoz několika Pygmejů neměl být problém, a vyslali ho tudíž do Afriky.
Podívejte se, jak vypadaly lidské zoo:
Expediční loď vyplula z New Yorku, v Londýně dle dobových záznamů nakoupila velké množství zbraní a munice a odtud už vyrazila přímo do Konga. 20. 3. 1904 odeslal Verner vítězný dopis zpět svému zaměstnavateli. První Pygmej byl na palubě. Jednalo se právě o Otu Bengu. Jak k němu Verner vlastně přišel, už se asi nikdy nedozvíme. V bohatém výčtu historek, které vykládal tisku, se objevovalo vše od směnného obchodu s Otovým náčelníkem až po adrenalinovou záchranu z rukou pralesních kanibalů. Nejpravděpodobnější se ale jeví varianta, že ho dobrodruh s pomocí obrovského arzenálu zbraní prostě ulovil.
Do St. Louis nakonec dorazilo 8 mladíků. Nejmladšímu mělo být 12 let, Otovi 17. A tehdejší novináři je všechny s chutí uráželi. "Pygmejové požadují opičí jídlo", "Pygmejové ohrnují nos nad penězi, požadují melouny". Tak zněly namátkou některé titulky. Ani dobrodruh Verner své zajatce nešetřil. O Bengovi například s chutí rozhlašoval, že je to kanibal, jediný kanibal v celé Americe. Přímý rozpor s jeho předchozími výroky ho nijak nevzrušoval. Návštěvníci výstavy do Pygmejů dloubali klacky, jejich papoušky a opice s chutí mlátili, a dokonce je i pálili cigaretami.
Po skončení výstavy se Benga ještě nakrátko vrátil do Afriky s Vernerem, ale zbytek života již strávil v Americe. 9. září 1906, více než 40 let po zrušení otroctví, se Ota Benga objevil v kleci bronxské zoo v New Yorku. Na miniaturního "divocha", který neměřil ani 150 centimetrů, se okamžitě začaly chodit dívat davy lidí. Počet návštěvníků se jen za září oproti minulému měsíci zdvojnásobil na 220 tisíc lidí.
Jeho uvržení do klece rozzuřilo místní afroamerickou komunitu, která proti zacházení s Bengou hlasitě protestovala. Představitelé zoo v Bronxu kontrovali tvrzením, že je mladý Pygmej řádně zaměstnán, za pomoc se zvířaty se mu platí a v kleci je dobrovolně. Později se ukázalo, že nic z toho nebyla pravda. Afroameričtí duchovní se nenechali odradit a po odmítnutí na radnici se obrátili na soud. Jejich konání se ale nesetkalo u většiny veřejnosti s pochopením.
Potomci běžných negrů
New York Times tehdy v nepodepsaném úvodníku napsaly: "Úplně nerozumíme všem těm emocím, které to u ostatních vyvolává. Ota Benga je dle našich informací normálním exemplářem jeho rasy nebo kmene, se stejně vyvinutým mozkem, jako je tomu u ostatních členů. Ať už jsou příkladem zastaveného vývoje a mají tak skutečně blíže k opicím než ostatní afričtí divoši, nebo jsou vnímáni jako zdegenerovaní potomci běžných negrů, jsou pro studenty etnologie prostě přínosní."
Autor úvodníku dále naznačoval, že případné umístění Oty do školy by pro něj bylo skutečným mučením. Idea, že mezi lidmi není vlastně rozdíl a liší se jen tím, že někteří nedostali možnost studovat, byla dle něj dávno přežitá.
Navzdory dalším podobným výstupům se ale názor veřejnosti začínal pomalu měnit. Afroameričtí duchovní z New Yorku najali Wilforda H. Smithe, prvního černocha, jenž vyhrál případ u Amerického nejvyššího soudu. A získali rovněž finanční podporu Johna Heryho E. Millhollanda. Bílého Newyorčana, který byl známý odporem k diskriminaci Afroameričanů na jihu USA. Pod nátlakem byl Ota Benga alespoň puštěn z klece a mohl se volně pohybovat po zoo.
Utajené propuštění ze zoo
V ten den za ním do Bronxu dorazilo 40 tisíc lidí a ohromné davy ho sledovaly na každém kroku. Když byl Benga v jeden moment zahnán do kouta a bit holemi přihlížejících, udeřil v sebeobraně několik lidí. Pracovníci zoo se ho pokusili odtáhnout zpět do klece, ale mladý Pygmej škrábal, kopal a křičel. Veřejnost začínala chápat, že pod zámkem skutečně nebyl dobrovolně. William Hornaday, ředitel zoo v Bronxu, tehdy v soukromé korespondenci Vernerovi přiznal, že už nemůže chlapce ani mlátit, protože by to veřejnost snad obrátila proti němu.
28. září byl nakonec Benga v tichosti odveden Vernerem ze zoo do blízkého sirotčince. K propuštění nebyl přizván jediný novinář. Vše probíhalo v naprostém utajení. Mladý Pygmej se po letech odstěhoval do Lynchburgu ve Virginii, kde studoval na škole, která zaměstnávala jen černochy. Bydlel v domě s vdovou po místním pastorovi a jejími sedmi dětmi. Často byl vídán, jak běží v čele davu dětí do lesa, kde je učil střílet z luku a lovit drobnou zvěř.
Místním se zdálo, že je konečně šťastný, ale Benga evidentně stále toužil po domově. Občas si na okraji města rozdělal oheň, tančil kolem něj a zpíval tesklivé písně. Jednou z nich bylo i anglické I believe I’ll go home / Lordy, won’t you help me (Věřím, že půjdu domů / Bože, pomůžeš mi?) Pozdě odpoledne 19. března 1916 ho při podobném rituálu vidělo několik místních chlapců. Všimli si, že byl Benga mimořádně smutný, ale nepřikládali tomu větší váhu.
Pygmej se ten večer vykradl z domu, vykopal pistoli, kterou ukryl v blízké kůlně, a jedinou ranou si prostřelil srdce. Ukončil tak neuvěřitelně smutný životní příběh, u nějž se ani nechce věřit tomu, že se odehrál ve 20. století.
