Kiki z Montparnassu, ta od Mana Raye: Nejslavnější múza a modelka 20. století
I kdyby v březnu v nakladatelství Argo česky nevyšel obsáhlý grafický román, přesněji komiksový životopis, s lapidárním názvem Kiki z Montparnassu od Josého-Louise Bocqueta a kreslířky Catel Mullerové, o Alici Prinové alias Kiki z Montparnassu (2. října 1901 – 29. dubna 1953) bychom v pravidelné rubrice Femme fatale jistě psali. Neboť ta krásná, bláhová povětrná holka sousloví femme fatale zosobňuje víc než která jiná.
Malíř Man Ray by mohl vyprávět. Stejně jako Ernest Hemingway, podle nějž Kiki „vládla éře Montparnassu víc, než kdy královna Viktorie dominovala viktoriánské době“. Faktem ale je, že se na památku někdejší osudové ženy tolika umělců po její nešťastné smrti půl století prášilo.
Až onen zmíněný komiks před deseti lety vyzdvihl malířku (nepříliš dobrou a rozhodně neškolenou), herečku (v němých a pohříchu experimentálních filmech), zpěvačku (barovou) a tanečnici (šantánovou) zpět na hvězdnou oblohu. Čím přesně lákalo vrabče s výrazným špičatým nosem Soutina, Kislinga, Modiglianiho, Foujitu či Alexandera Caldera, aby jim mohlo stát modelem pro dnes nesmírně ceněná díla?
Jak si na osm bouřlivých let získala srdce Mana Raye nebo přátelství bytostných intelektuálů Tristana Tzary, Marcela Duchampa nebo Roberta Desnose? A jakým zázrakem se stala idolem dadaistů i surrealistů a symbolem zlaté éry Montparnassu 20. let 19. století?
Hvězdou jazzového věku
„Její nalíčení bylo samo o sobě uměleckým dílem,“ podivoval se kanadský spisovatel John Glassco ve svých slavných Vzpomínkách na Montparnasse, tedy na tehdejší pupek světa, kde strávil poslední tři roky dvacátých let. „Pusa šarlatově zmalovaná, vytvarovaná do lišácky erotického úsměvu. Její obličej byl překrásný ze všech úhlů, ale mně se nejvíc líbil z profilu, kdy jeho čisté linie připomínaly vycpaného lososa.“
Tuhle rybku zachránil po třech letech jejího živoření na ulici původem litevský malíř Chaïm Soutine. Sám vyrostl v nuzném židovském ghettu u Minska v jednom pokoji s deseti sourozenci, takže mu sociální cítění nedovolovalo nechat špinavé, promrzlé vyžle na ulici. Přenechal Alici postel ve svém ateliéru, dokonce rozštípal a spálil část nábytku, aby jí bylo teplo. Kiki bude do konce života vzpomínat na jeho návaly deprese i na to, jak slavný expresionista s oblibou maloval shnilé maso, jehož zápach znepokojoval obyvatele činžáku do té míry, že na umělce volali četníky.
Na samém konci první světové války potkává sedmnáctiletá Alice původem polského malíře Maurice Mendjizkého a tři roky spolu žijí na hromádce. Miluje ji a maluje její velké, oblé tělo, tak do očí bijící v době, kdy se nosí éterická, průsvitná krása. To on jí bůhvíproč začíná říkat Kiki (Alice – v řečtině zdrobnělina Aliki – Kiki?).
Bezstarostná dívka, nedávno propuštěná tovární dělnice chudá jako kostelní myš, se chodí bavit do slavné pařížské kavárny La Rotonde. Sedávají zde umělci, kteří u kafe za deset centimů čekají na příchod své slávy: Pablo Picasso, Amedeo Modigliani, Nina Hamnettová, Alexandr Jakovlev, Robert Desnos, Marcel Duchamp, Jean Cocteau… A Kiki tu poprvé přičichne (doslova) k éteru a kokainu. Chodí se taky umývat na zdejší záchodky, kdykoli má stát modelem. Obočí si tu u zrcadla maluje oharkem sirky a ten občas použije i na dokrášlení rozkroku – nemá na něm ani chloupek, což považuje za tělesnou vadu. Ví, že chudoba cti netratí: „Jediné, co potřebuju, je cibule, skýva chleba a láhev červeného,“ tvrdí vyzývavě. „A vždycky najdu někoho, kdo mi to nabídne.“
Více si oAlici Prinové alias Kiki z Montparnassu přečtěte v rubrice Femme fatale s bohatou fotogalerií v tištěném Reflexu č. 14/2017.
