Vandalismus, nebo umění? Student z Brna rozřezal betonové opevnění z druhé světové války
Student výtvarných umění Ondřej Bělica se rozhodl uspořádat performance, nad kterou mnohým zůstává rozum stát. V rámci svého umění totiž uřízl část řopíku u Vratěnína na Znojemsku. O případu informoval server iDnes.cz. Událost se rázem stala terčem velké kritiky.
Student Ondřej se rozhodl v rámci svého projektu, s jehož realizací souhlasil majitel objektu Zelinka, odříznout jeho část. Tím stavbu v podstatě zničil, se souhlasem majitele. Příslušný stavební úřad však dostal i tak od obce podnět, aby prošetřila, zdali nedošlo k porušení zákona. Celý projekt vysílal umělec živě na Facebook. Video najdete v úvodu článku.
Podívejte se na původní projekt z Holandska z roku 2013, který Bělica okopíroval:
Obec se skrze starostu Vratěnína od studentovy akce distancovala. Ve svém prohlášení starosta mimo jiné uvedl: „Lidé nešli do těchto bunkrů zabíjet, ale chránit svoji vlast.“ Starosta ve svém prohlášení lituje, že nenechal koncept projektu šířeji projednat s veřejností. S Bělicovým projektem „Bunker kunst“ tedy nesouhlasí.
Asi nejzajímavější na celé kauze je fakt, že Ondřej Bělica, který na svém Facebooku uvádí, že je studentem známého sochařského ateliéru při fakultě výtvarných umění v Brně, označil svůj projekt jako „deaktivaci objektu, který byl určen k zabíjení“. Zároveň majitel bunkru neboli tzv. řopíku řekl iDnesu, že má vztah k historii. Majitel byl se vším srozuměn a souhlasil s částečnou demolicí objektu. Kde je tedy problém?
Řopíky neboli rozsáhlý a propracovaný systém betonových opevnění, které po odstoupení Sudet po mnichovské dohodě chválil i samotný Adolf Hitler, jsou součástí bolestné a zároveň barevné československé historie. ŘOP je zkratka pro Ředitelství opevňovacích prací. Hlavním cílem vytvoření těchto bunkrů byla obrana, nikoliv „zabíjení“. Bunkry měly sloužit jako ochrana státu, který by mohl být napaden a jeho území by pak mohl agresor rozdělit na dvě části, čímž by znemožnil jeho obranu.
Od konce 30. let minulého století tak vznikala v pásmu od Bohumína až po Krkonoše síť opevnění, která měla Československo (s pomocí velmocí) bránit. Vnitřní opevnění pak vznikalo na dalších různých místech republiky – až pojedete na cyklovýlet podél řeky Berounky, několik metrů po nájezdu na cyklostezku podél řeky směrem od Karlštejna k Berounu uvidíte jeden exemplář. Je to však jen jeden z několika stovek, který se v tzv. pražské linii opevnění nacházel.
Dodnes v nás, Češích, žije hluboce zakořeněný mnichovský mýtus, okořeněný meziválečnými srdceryvnými básněmi. Kdo by neznal Dykovu báseň Země mluví nebo Halasův Zpěv úzkosti? Obě básně spojuje mnichovská tematika. Na co se ale zapomíná, nebo přesněji nerado se to připomíná, je skutečnost, že mnohem spíš než o zradě velmocí se dá hovořit o nezvládnuté a tragicky až amatérsky vedené československé zahraniční politice. Protože když někdo – jako Edvard Beneš – nabídne, že odstoupí část sudetského území, rázem se debata z původního „zdali vůbec“ změní na „kolik a kdy“.
Skutečný opus magnum na toto téma je jistě publikace Ani vojna, ani mír historika Víta Smetany, který působí v Ústavu pro soudobé dějiny a na Institutu mezinárodních studií při Fakultě sociálních věd. Pro lepší pochopení významu a systému opevňovacích řopíků pak může pánům Bělicovi a Zelinkovi pomoci publikace Radana Lášeka věnující se armádě a opevnění v roce 1938. Pak možná i oni pochopí, proč řezat diamantovým lanem není dobrý nápad.
