Příručka moderního fotra: Mámě o tom nebudeme říkat
Ačkoliv žijeme ve 21. století, kdy jsou si ženy a muži naprosto rovni, proto taky dnes najdeme tolik žen v uranových dolech, jak těží uran, a spousta mužů chodí na manikúru a kupuje si kabelky, pořád v otázce rodičovství žijeme v minulosti. Jasně, že se to pomalu hýbe tím správným směrem, ale stále jsme ve fázi, kdy se za rodiče číslo jedna považuje matka a otec je při nejlepším na druhém místě.
Z toho důvodu se toho od otců vlastně ani moc nečeká. Pokud si matka na chvíli odskočí například do toho uranového dolu, kde maká na částečný úvazek, tak se od otce předpokládá, že po čas nepřítomnosti matky udrží dítě na živu v použitelném stavu.
Nízké nároky, které jsou společností na otce kladeny, brzdí celý proces zrovnoprávnění rodičů. Dokud si všichni neuvědomíme, že i otec má právo být matkou, nehneme se z místa.
Abychom se my otcové jednoho dne vyšvihli na pozici matek, jsou k tomu potřeba dvě věci. Neustávat v nasazení a hlavně tutlat a tutlat.
Proč tutlat? Nalijme si čistého vína. I když je starání se o dítě vesměs jednoduché, chyby se občas stanou. Tomu prostě nemůžeme zabránit. A právě ty chyby, to je to, co by nás otce mohlo stát to zrovnoprávnění. Prostě jsou věci, které musí zůstat jen mezi námi a našimi dětmi. Matky dětí se to nesmí dozvědět.
Samozřejmě je potřeba k tomu přistupovat střízlivě a uvažovat. Pokud jste sami doma s miminem, usnete na gauči u fotbalu v televizi, zatímco jste zapomněli zavřít vchodové dveře a do bytu vám vnikne kojot a vaše mimino odnese, to asi těžko ututláte. Rychle ukrást někde cizí dítě, které by bylo podobné tomu vašemu, aby to žena nepoznala, to není řešení. Tady se budete muset přiznat.
Navíc kojot může ukrást dítě i matkám. Podle statistik, které jsem si vymyslel, je kojotem uneseno dítě až v osmdesáti procentech právě matkám. Pokud vám tedy kojot unesl dítě, odkažte svou ženu na tento článek. Tím zmírníte její zlost i zármutek.
Nechme nyní kojota kojotem a zaměřme se na to, co se dá ututlat. Nesmíme nyní zapomínat, že zatajování není to samé jako lež. To je důležité. Lhát své manželce není hezké, ale zatajovat jí informace je naprosto v pořádku.
Například můžete zatajit své manželce, že jste dítěti zapomněli uvařit večeři. Anebo že jste jenom byli líní a dali mu k večeři čokoládu. Jestliže se vás manželka zeptá, jestli dítě večeřelo, tak řekněte, že ano. To není lež. Když se bude zajímat, co konkrétně večeřelo, tak stočte hovor jiným směrem. Pochvalte jí účes anebo nové boty. Hodně pomáhá se manželky zeptat, jak se měla třeba v práci nebo podobně. Přejděte do protiútoku a začněte se vyptávat vy.
Potom tu máme různá drobná zranění. To se stává. Malé děti nemají pud sebezáchovy a tíhnou k sebedestrukci. Dostanete-li na starosti malé dítě, tak pokud ho nezavřete do klece, je šance, že se zraní, celkem veliká. Ostatně i v té kleci se může zranit. Může si třeba ukousnout prst u ruky. To se dětem v klecích stává.
Drobné oděrky poměrně snadno zamaskujete. Větší modřiny, to už půjde těžko, nicméně pořád tu je možnost kreativního využití make-upu. Hodně pomáhá nastražit to tak, aby to vypadalo, že ona modřina na dítěti je vinou vaší manželky.
Zatajování informací před manželkami má u nás otců dlouhou tradici a je to podle mě cesta, jak jednou dosáhnout toho, že nás společnost uzná jako plnohodnotné rodiče, kteří jsou si s matkami naprosto ve všem rovni. Možná, když budeme hodně dlouho a dobře zatajovat naše výchovné chyby, tak se nám jednoho dne udělá mléko. Potom bude rozdíl mezi námi a matkami jenom v porodu. Na to, abychom mohli rodit, bude asi potřeba mnohem více než zatajovat informace.
Ke konci si dáme ještě jednu poznámku. Pamatujte, že zatajovat informace o vašem rodičovském neúspěchu lze pouze do té doby, než dítě začne mluvit. Potom už máte smůlu. Děti jsou takoví prosťáčci, co všechno napráší. Užívejte si zatajování informací, dokud to jde, protože přijde den, kdy vaše dítě prozradí vaší ženě, že jste mu dali k večeři zmrzlinu a nechali se ho dívat v televizi na horor.
