Českou hymnu pitváme už sto padesát let a úplně zbytečně. Národní písničku neznale kritizoval i Peroutka
Není mnoho písní, které by český národ v jakékoli historické etapě přijmul s takovou samozřejmostí a nadšením jako právě text a hudbu současné české hymny Kde domov můj. Spontánnost, s níž se tato „Píseň písní národa českého“ rozšířila, přebila i všemožné snahy ji pošpinit, nahradit či proměnit. Je proto i nyní, po sto osmdesáti čtyřech letech, kdy poprvé slyšeli první diváci a posluchači tuto českou píseň písní, účelné, si její vznik a význam (ať už obsahový či širší, historický) připomínat. Jakým způsobem přijala česká společnost píseň, která se později stala státní hymnou? Současné debaty o podobě české národní písně nejsou nic nového. Prospěšnost těchto debat však vidím v jediném: národ se konečně doví, že jejich hymna má více slok. Měnit její podobu je však stále stejně zbytečné.
Snad shodou náhod se téhož roku, kdy hymna pomyslně spatřila světlo světa, narodil její budoucí velký kritik, spisovatel a fejetonista Jan Neruda. Tou dobou vládl v rakouských zemích císař František, který umírá v březnu roku 1835, kdy pro něj upřímně truchlí nejen Rakousko, ale i české země. Praha je tehdy městem, kde se hovoří ještě povětšinou německy. V literatuře se s rokem 1815 rozmáhá vliv romantismu, především toho německého. Nyní dobře známé pohádky bratří Grimmů, ale i díla Johanna Wolfganga Goetheho a Johanna Gotfrieda Herdera měla významný vliv na český (a neméně tak slovenský) romantismus.
Díky romantismu (a nejen díky němu) se také mění pojetí vlastenectví českého národa: „Dosud teritoriální pojem vlastenectví ustupuje národovství a slovanofilství. Kult lidu, jiná známka romantismu, přivádí k lidové písni a folkloru vůbec,“ píše ve své knize Píseň písní národa českého v roce 1935 (!) Jaromír Václav Šmejkal. Je to právě on, kdo podrobil českou národní písničku zřejmě první zevrubné analýze, která je více než současná i nyní.
Jazyk je klíčovým pojítkem národa. A tak i česká hymna vznikla ze hry, jinak pramálo úspěšné (Fidlovačka měla pouze jednu reprízu), která se ve Stavovském divadle hrála v češtině. Velká zásluha na obrození češtiny patří Josefu Jungmannovi, paradoxně hovořícímu i píšícímu německy. „Ve dvou statích O jazyku českém, uveřejněných roku 1806 v časopise Hlasatel český, se poprvé veřejně přihlásil k jazykovému vymezení národa: lidé jsou podle něho příslušníky národa jako ti, kteří mluví určitým jazykem, a v tomto smyslu jsou si všichni, kdo k němu náleží, rovni.“
Česká hymna na pranýři
Měnit podobu české hymny, případně ji kritizovat (často bez znalosti věci) je jakýmsi postupně se opakujícím trendem už skoro sto padesát let. Třeba říci, že ke kritice se uchylovali i slavní a uznávaní žurnalisté a publicisté, jakým byl například Ferdinand Peroutka – jeho kritika se bohužel nezakládala na znalosti věcí, a tak slavnému spisovateli a novináři zřejmě někdo zamlčel, že česká hymna má dvě sloky. O tom ale později.
Poslechněte si novou verzi české hymny:
Je otázka, zda by František Škroup přijal libreto Josefa Kajetána Tyla, kdyby se z jeho předcházejícího díla, opery známé pod názvem Oldřich a Božena stal trhák. S pozoruhodnou rychlostí se rozšířila povědomost o Fidlovačce a hlavně písni Kde domov můj, mimo jiné díky rychlým reakcím novin. Německy psaný deník Bohemia otiskl (již) dva dny po premiéře veskrze negativní recenzi. Úrovně jinak oblíbených vídeňských frašek, v nichž Fidlovačka marně hledala vzor, se jí dosáhnout nepodařilo. Autor kritiky, profesor estetiky Anton Müller, vlastenec, hlásící se svou národností k německému pojmu Böhme, sepsul hru pro hrubé výrazivo a tendenčnost. I tak si ale povšimnul písně Kde domov můj, již pochválil. Právě v německy psané Bohemii (v čemž lze spatřovat určitý paradox) byl poprvé otištěn text budoucí české hymny. To Česká včela, literární příloha Pražských novin, jež poprvé vyšly teprve v počátku roku 1834, se k Fidlovačce vyjádřila nekriticky. Hra i píseň se dočkaly v České včele pochvaly.
Po premiéře Fidlovačky (název Tylovy a Škroupovy frašky odkazuje k tradiční slavnosti ševcovských cechů, jež se každoročně s velkou slávou konala v Praze) se píseň Kde domov můj začala spontánně šířit. V průběhu následujících desetiletí se objevilo také mnoho slov kritiky, často z úst uznávaných osobností, které ovšem na české „Provizorní písničce“ nenechaly nit suchou. Shrňme do několika bodů exponované a diskutované části české hymny: Již první verš písně vzbudil rozpaky. Kde domov můj? je otázka, později interpretovaná jako výraz jakési nejistoty, kde že ten domov ve skutečnosti Češi mají? Odpovědí na tato slova kritiky musí být především osvětlení kontextu a významu, jaký v době vzniku hymny otázka jako taková měla. Nejde zde o výraz nejistoty. Katechismus, pojem užívaný katolickou církví pro jakýsi souhrn či výklad katolické víry, přičemž jeho častou formou je právě otázka – odpověď, v sobě nenese nejistotu, ba právě naopak – spíše potvrzení či ujištění. Právě s katechismem měla tato forma Tylovy otázky jasnou paralelu. Pokud by ani toto vysvětlení nebylo někomu dostačující, nezbývá než se nechat upokojit známým výrokem jazykozpytce Pavla Eisnera, který k prvnímu verši poznamenal, že Češi mají domov přece tam, kde se píše u s kroužkem. Koneckonců i „německý vlastenec Ernst Moritz Arndt v oblíbené písni Wo ist das Deutschen Vaterland?“ využívá podobného modelu ujišťovací otázky jako Josef Kajetán Tyl.
„Voda hučí po lučinách, bory šumí po krajinách, v sadě skví se jara květ…“ Kde se ale vzaly tyto lyrické verše, odkazující na přírodu? A není to vlastně plagiát?
První otázku si sám položil a také zodpověděl Ferdinand Strejček, důkladný badatel v oboru literární vědy. Tvrdil, že verše se vztahují k Praze, jmenoval dokonce konkrétní místa, jichž se podle jeho názoru verše písně týkaly. Jmenovitě tehdejší Nuselské údolí či Šárecké údolí, kde jak uvádí, byla z jara roku 1834 osazovaná právě borovice. Co se týče plagiátorství, kdy měla být podle profesora Martina Hýska vykradena hra Františka Turinského Angelina z roku 1821, lze jen podotknout, že právě forma otázek nebyla v umělecké tvorbě nikterak neobvyklá, ba právě naopak.
Druhá sloka (tak málo známá mezi Čechy!), kde zaznívá „Mezi Čechy domov můj, země česká domov můj“, nabízí úvahu, jak Tyl myslel právě ono „Mezi Čechy“, které nyní známe upravené na „země česká“. Neopomíjel Slováky? Nemohlo se to znelíbit Němcům, Židům? Autor textu tato slovní spojení jistě nepoužil náhodou. Ovšem rozhodně ne se záměrem poškodit menšiny, nebo jakkoli vyjádřit nesouhlas s jejich pobýváním v českých zemích (tedy nejen v Čechách, ale také na Moravě). Naopak – Němcům píseň nikterak nevadila, což dosvědčuje i zmiňovaná recenze Antona Müllera v deníku Bohemia. Tedy přesněji – těm Němcům (Židům, Polákům, Slovákům…), kteří se identifikovali s tím, že jako Němci (nebo jiní jmenovaní) žijí na českém historickém území, přičemž právě deník Bohemia, profesor Müller a čtenářstvo Bohemie s touto myšlenkou byli plně ztotožněni, a tak se nazývali ne Tschechische ani Deutsche, nýbrž Böhme.
Peroutka se mýlil
Předposlední poznámkou budiž kritika Ferdinanda Peroutky z roku 1931, jenž se pohoršoval nad tím, kde že je v písni, již československé hymně (spolu s Nad Tatrou sa blýska), zmíněn onen český národ. Proslulému novináři, jehož generace (nejen) žurnalistů měli a mají za svůj vzor, zde žel bohu unikl detail, že česká hymna měla sloky dvě, nikoliv jedinou. A v té druhé již český národ zmíněn je.
Slepec vidí zemský ráj?
Závěrem nechme zaznít argument: Jak může slepý houslista Mareš (postava ze hry Fidlovačka aneb žádný hněv a žádná rvačka, která zpívá píseň Kde domov můj) zpívat verš „zemský ráj to na pohled“? Ani zde neměl Josef Kajetán Tyl břitký smysl pro humor, nýbrž naopak hluboký smysl pro detail. Užil slepého houslisty záměrně, snad se tak pokusil zapojit české umění do širšího kontextu evropského. Podobnost lze nalézt v polomytologické postavě věštce Theiressia, známého již z homérského období. I když v případě písně Kde domov můj není řečeno, že jde o věštce, jako tomu bylo v antickém Řecku a dochované mytologii.
Ani Janu Nerudovi nebyla oblíbená národní píseň, které už v jeho době byly vzdávány pocty, lidé při jejím zpěvu povstávali a pánové sundávali klobouky („Od roku devětapadesátého obnažovali již při ‚Kde domov můj‘ pánové svoje hlavy“), po chuti. Vypsal konkurs a realizací nové hymny pověřil Bedřicha Smetanu. Ten však po střízlivé úvaze, že by nic nepředčilo onu přirozenou autoritu písně Kde domov můj, odmítl.
Spolu s písní Hej Slované Samo Tomášika, která měla zapůsobit na všechny slovanské národy (na jednom ze Slovanských sjezdů byla píseň jako všeslovanská hymna schválena, později se stala hymnou Jugoslávie a před rozdělením také Srbska a Černé Hory), byla píseň Kde domov můj „za temna Bachova“ zakázaná. Národ k ní nicméně nezanevřel, naopak. S naprostou samozřejmostí se tak stala hymnou československou jak v roce 1918, tak později v roce 1993.
Proč ji tedy, proboha, měnit?
