Zapomenuti v izolaci: Ruská rodina strávila na Sibiři 40 let odříznutá od zbytku světa
Rodina Karpa Lykova patřila k pravoslavné sektě, která byla úřady pronásledována již za vlády Petra Velikého na počátku 18. století. Přesto jejich tradice a zvyky přežily až do Velké říjnové revoluce. Po komunistickém zákazu veškerého náboženství ve 30. letech 20. století ale náhodné perzekuce přerostly v soustředěný teror. Lykov se tak stal svědkem toho, jak vojenská hlídka v roce 1936 bez jakéhokoliv důvodu zastřelila jeho bratra. A byl to právě tento okamžik, jenž Karpa Lykova donutil k útěku na Sibiř.
Hned druhý den vzal manželku Akulinu, devítiletého syna Savina, dvouletou Natalii a se skromným majetkem vyrazili vstříc divočině. V průběhu let pronikali hlouběji a hlouběji do drsné sibiřské tajgy, až se usadili na úbočí hory v nadmořské výšce 1800 metrů. V roce 1940 se zde manželskému páru narodil syn Dmitry a o dva roky později ještě dcera Agafie. Nikdo z nich pak nespatřil dalšího člověka po následujících 40 let.
Až v roce 1979 jim nad hlavou proletěla helikoptéra výzkumného týmu geologů hledající ložiska železné rudy. Pilot nemohl uvěřit tomu, co vidí, a tak nad domovem Karpa Lykova proletěl hned několikrát. Nakonec se rozhodl, že dřevěná chatrč se mu skutečně nezdá, a o několik měsíců později na místo vyrazila skupina geologů. Zpočátku skeptická výprava skromný příbytek skutečně našla a byla z něj, mírně řečeno, v šoku.
„Kdyby nebylo toho okna o velikosti mé zadní kapsy u kalhot, nevěřila bych, že tam žijí lidé,“ vzpomínala později hlavní geoložka výpravy Galina Pismenskaja. „Ale žili, nedalo se o tom pochybovat. A náš příchod nezůstal bez odezvy. Zaskřípaly dveře a na světlo vyšel velmi starý muž, bosý, jako z pohádky. Měl na sobě mnohokrát vyspravenou košili z pytloviny, kalhoty ze stejného materiálu a dlouhý plnovous. Vypadal vyděšeně, ale nakonec nám přece jen odpověděl na pozdrav.“
„Tak když už jste došli tak daleko, tak pojďte dál,“ řekl tehdy Karpov nejistým a tichým hlasem. Geologové pozvání přijali a vstoupili do temného příbytku, kde našli i Agafii a Natalii. „Tohle je za naše hříchy, naše hříchy,“ začaly křičet obě ženy a hosté proto raději rychle odešli. Zvědavost ale nakonec zvítězila nad strachem a Karpovovi se dali před chatrčí s geology do řeči. Ti jim nabídli čaj, džem a chléb, ale rodina vše odmítla. A to navzdory tomu, že všichni museli mít obrovský hlad.
Jak vypověděli, tak původně s sebou měli hrnce i pánve, ale ty dávno zrezly tak, že se nedaly použít. Od té doby rodina přežívala jen na bramborové kaši smíchané s rozdrceným žitem a konopnými semínky. Hlad měli neustále, a tak jedli kořínky, různé trávy i kůru stromů. Když jim v roce 1961 obzvláště krutá zima zničila všechno v jejich zahradě, rodina se musela uchýlit i ke snězení kožených bot. Akulina se tehdy dokonce rozhodla dobrovolně vyhladovět, aby bylo jídlo pro ostatní. Jako zázrakem pak na jaře v zahradě vyrostl jediný klas žita. Přeživší rodina ho před hlodavci hlídala dnem i nocí a nakonec z něj postupně opět vypěstovala původní políčko.
Lykovovi neměli žádné ponětí, co se během jejich izolace dělo ve zbytku světa. Nikdy neslyšeli o 2. světové válce a logicky byli fascinováni i těmi nejobyčejnějšími moderními vynálezy. Karp například nedokázal pochopit smysl celofánu. „Bože, co to vymysleli? Je to sklo, ale dá se mačkat,“ říkal stále dokola. Výprava geologů si postupně získala důvěru celé rodiny a ta od nich začala přijímat dary, které jí usnadňovaly lov a farmaření. Při vzácných návštěvách vzdálených tábořišť dřevorubců pak byla celá rodina naprosto fascinována televizí. Karp Lykov pokaždé prosil Boha o odpuštění za hříšné chování, ale stejně se od obrazovky nemohl odtrhnout.
Jen dva roky po kontaktu s civilizací bohužel zemřely tři ze čtyř Karpovových dětí. Savin a Natalia na selhání ledvin a Dmitry na zápal plic. Je pravděpodobné, že za to mohl kontakt s chorobami, proti nimž neměli Lykovové žádnou imunitu. Samotný Karp zemřel 16. února roku 1988, přesně 27 let po manželce. Jako poslední zůstala naživu Agafia, o níž máme poslední zprávy z roku 2016. Tehdy 70letá Ruska byla po Novém roce převezena vrtulníkem do nemocnice kvůli problémům s nohou. Opět se ale vrátila do divočiny, kde se vždy cítila nejlépe.
„Je tu tolik aut. Proč jich potřebujete tolik? Jde z nich tolik kouře, že tu není co dýchat,“ stěžovala si před dvěma lety v rozhovoru pro deník Komsomolskaja pravda. Znovu se ozvala ještě o několik měsíců později, kdy v dopise zveřejněném v novinách prosila, aby ji někdo do divočiny přijel pomoct s prací, kterou už kvůli křehkému zdraví nezvládala. Od té doby o jejím osudu nejsou žádné zprávy.
