Brenda Spencer: Dívka, která rozpoutala masakr ve škole, protože neměla ráda pondělí
Většina dětí navštěvující kalifornskou základní školu Grover Cleveland tehdy čekala jako každé ráno na ředitele, aby jim otevřel a vpustil je do tříd. Brenda Spencer mezi nimi ale nebyla. Doma se vymluvila na to, že je jí špatně, a tak 29. ledna roku 1979 spolužáky pouze pozorovala z protějšího polorozpadlého domu. Sedíc na matraci, na níž ji otec pravidelně znásilňoval, nabíjela svůj poloautomatický Ruger 10/22. Posilněná alkoholem a směsicí prášků se následně vyklonila z okna a začala střílet.
V davu čekajícím před školou nastal obrovský chaos. Na otevřeném prostranství se nebylo kam schovat a většina dětí se proto tlačila do školy. Pomáhal jim přitom ředitel Burton Wragg, který urychleně otevřel bránu a kryl žáky vlastním tělem. Bohužel za to zaplatil životem.
Druhou obětí šílené střelkyně se stal školník Mike Suchar. Sedmnáctiletá Brenda ho zastřelila, když se snažil pomoci do bezpečí jednomu ze zraněných žáků. Jen zázrakem nebylo zabito žádné z dětí, postřeleno jich bylo ale hned osm. Brendu nezastavil ani křik dětí, ani příjezd policie. Po zranění jednoho ze strážníků jí ale konečně došly náboje. Poté zavřela všechna okna, zabarikádovala dveře a čekala.
Brendin byt brzy oblehly policejní jednotky z širokého okolí a za 17letou dívkou vyrazilo postupně několik vyjednavačů. Teenagerka je varovala, že je stále ozbrojena, a pokud ji budou nutit vyjít z bytu, začne opět střílet. Během policejní blokády rozdala i několik rozhovorů novinám, v nichž na otázku, proč vlastně střílela, odpověděla nechvalně proslulou větou: „Nemám ráda pondělí.“ Poté ještě dodala, že „tohle je umí rozjasnit“. Na základě jejích slov vznikl hit hudební skupiny BoomTown Rats „I don't like Mondays“ (v překladu Nemám ráda pondělí), který se stal neoficiální hymnou všech následujících školních střelců.
Po několika hodinách se Brenda nakonec dobrovolně vzdala. Policisté prohledali její byt a nenašli v něm žádné další náboje ani zbraně. Všude se ale povalovaly lahve od piva a whisky. Ačkoliv bylo dívce teprve 17 let, bylo na ni u soudu nahlíženo jako na dospělou. Za dvě vraždy a útok zbraní jí byl vyměřen trest odnětí svobody na 25 let až doživotí.
Během procesu vyšlo najevo, že Brenda na školu střílela už rok před masakrem. Tehdy měla ale k dispozici jen airsoftovou pistoli a nikomu tak neublížila. Přesto dostala podmínku a její probační úředník poté doporučoval, aby Brenda strávila nějakou dobu v psychiatrické léčebně. Otec ale dceřiny sebevražedné sklony zlehčoval a byl to dokonce on, kdo Brendě daroval zmíněný Ruger 10/22.
„Řekla jsem si o rádio a on mi koupil pušku. Přišlo mi, že chce, abych se zabila,“ vzpomínala dívka později.
Brenda během procesu vypověděla, že otec ji poprvé znásilnil již v devíti letech. Sexuální útoky pak údajně pokračovaly prakticky každou noc až do osudného pondělí. Právě toxickým prostředím omlouvala dívka své chování při žádosti o podmínečné propuštění v roce 2009. Vlastně prý nikomu nic udělat nechtěla. A do davu střílela nazdařbůh jen proto, aby přijela policie. Ta ji měla zastřelit a ukončit tak její trápení. Všechny předchozí pokusy o sebevraždu totiž Brenda dle svých slov zpackala.
Experti nicméně již během původního procesu vypověděli, že 17letá dívka musela pušku malého kalibru perfektně ovládat. Jinak by neměla šanci zastřelit ředitele i školníka, kteří bránili děti vlastním tělem. A rovněž by nemohla do krku trefit policistu, který před její dům přistavil velkou dodávku, a částečně tak zablokoval výhled na vchod do školy. Ve všech případech šlo totiž o pohybující se cíle a dívka byla dříve na jejich trefení patřičně hrdá. Soud proto logicky podmínečné propuštění zamítl.
O Brendině nevinnosti ví své i autor písně „I don't like Mondays“ Bob Geldoff. Tomu od dívky přišel dopis s mrazivým obsahem.
„Tvrdila, že je ráda, že to udělala, protože jsem ji učinil slavnou. A s tím vážně není jednoduché žít.“
Brenda ve všech pozdějších rozhovorech zmiňuje lítost vůči tomu, že mohla inspirovat pozdější masakry na amerických školách. Ona byla totiž první střelkyní, jež se v USA stala všeobecně známou. Vzhledem k jejímu kreativnímu přístupu k pravdě je ale otázkou, zda ji alespoň tohle doopravdy mrzí.
