Salta už nedělám, manželka se o mě bála

Dodnes je mu ale líto, že musel závodní kariéru ukončit kvůli problémům s kolenem už ve 22 letech po světovém šampionátu v roce 1986. Později se proslavil salty vzad a dlouhými vlasy v profesionálních show a exhibicích. V listopadu se chystá v Ostravě rozloučit s českými fanoušky a ukončit svou dlouhou bruslařskou kariéru. Dnes pětapadesátiletý rodák z Bratislavy žije v Salt Lake City a trénuje už jen na rozlučkové vystoupení Fire on Ice. Přitom radí mladým krasobruslařským talentům a na dálku i v Brně se připravující české šampiónce Elišce Březinové.

SPR media

Kromě Bratislavy jste si za místo své rozlučky zvolil i Ostravu. Jaký máte k Ostravě vztah?

Kdysi v mládežnických časech jsme jezdili do Ostravy a Karviné na soustředění. Později jsem byl pozvaný v roce 1994 do Ostravy na exhibici. Atmosféra tehdy byla fantastická, jako přídavek jsem musel předvést čtverný skok. Věřím, že i tentokrát mě publikum přivítá stejně.

Berete ostravskou exhibici Fire on Ice jako vaše definitivní loučení?

Pravdou je, že já jsem byl nastavený na to, že už jezdit nebudu. Myslel jsem si, že jsem se s kariérou rozloučil už před třemi lety během mistrovství Evropy v Bratislavě. Tehdy jsem vystoupil před 10 tisíci diváky a celou svou rodinou. Bylo to přesně 30 let od momentu, kdy jsem poprvé skočil čtverný skok. Potěšilo mě, že mě Tomáš Verner i Michal Březina oslovili, abych odjezdil ještě jednu rozlučkovou show, kterou bychom společně oslavili mou kariéru. Z toho nápadu jsem byl nadšený.

Neměl jste problém začít znovu trénovat?

Skoro šest hodin denně jsem na ledě, protože trénuji děti. První tréninky jsou ráno od šesté, poslední končí večer mezi šestou a sedmou. Uvědomuji si však, že mnohé prvky už nemůžu ukázat. Ani salto, na které se mě mnozí pravidelně ptají, už ode mě nečekejte. Od roku 2017 jsem ho neskákal. Po padesátce to i ze zdravotních důvodů zkrátka nejde. A bála se o mě už i moje manželka.

Mezi vašimi svěřenkyněmi je i Češka Eliška Březinová, která se připravuje v Brně. Jak vypadá vaše spolupráce?

Neustále spolu komunikujeme. Každý den mi píše, co na trénincích dělala, co se jí podařilo, jaké skoky skočila. Snažím se jí především radit. Poslední dobou jezdila čisté programy, snad bude v tomto trendu pokračovat.

Kdysi jste prozradil, že se věnujete stolaření. Stíháte pracovat se dřevem i dnes?

Krasobruslení je krásný sport, ale věnovat se mu 24 hodin denně zkrátka nejde. Člověk potřebuje změnu, hobby jsou vhodný doplněk. Stolaření se stále věnuji. Musím se pochválit, že jsem nedávno vyrobil psací stůl pro syna Jozefa. A díky němu jsem začal hrát i počítačové hry, dal jsem si proto dohromady i velký počítač.

V době, kdy jste získával medaile, jste byl v Československu velmi populární. Známý jste ale i v Severní Americe. Jak jste svou popularitu vnímal?

Byly měsíce, kdy jsem nepřešel přes letiště, aniž bych se musel někomu podepisovat nebo se s někým vyfotit. Tehdy bylo krasobruslení v celém Československu velmi populární. Vím, že mě měli lidé rádi i ve Spojených státech a Kanadě. Nejsem ale jejich, a tak mě brali s rezervou.

Slovenské krasobruslení po vašem odchodu už nemělo žádnou výraznou osobnost, v Česku zatím vyrostli Tomáš Verner a Michal Březina. I tady se ale talenty hledají rok od roku složitěji. Čím to je?

Díky Ondřeji Nepelovi, Karolu Divínovi a mnohým dalším bylo krasobruslení v Československu tak populární. Po mém odchodu přišel Čech Petr Barna, na kterého později navázal Tomáš Verner a ten sebou výkonnostně vytáhl Michala Březinu. Byli kamarádi a zároveň soupeři, díky tomu se zlepšovali. Tvrdím, že v Česku i na Slovensku jsou skvělí talentovaní lidé, jen potřebují dostat prostor. Dnes už není možnost trénovat zadarmo, jako kdysi. Čechů ani Slováků není mnoho, v porovnání se světovými velmocemi není základna moc velká. Často se tak o talentech ani nedozvíme, protože se ke krasobruslení vůbec nedostanou.