Španělský boj o kosti diktátora Franca je u konce, ostatky zmizely z Údolí padlých
Krok, který povede k usmíření společnosti, konec morální potupy pro tisíce padlých. Tak včera okomentoval přemístění ostatků španělského diktátora Francisca Franca španělský premiér Pedro Sánchez. V čem byl problém? Diktátor ležel na stejném místě spolu s oběťmi španělské občanské války, jejichž smrt zapříčinil právě Franco. Rodina diktátora s přemístěním nesouhlasila, veřejná moc rozhodnutí naopak prosazovala.
Exhumace ostatků Francisca Franca trvala přes dvě hodiny a ve Španělsku probíhala za velkého zájmu Madriďanů i médií, která z exhumace a následného přemisťování vysílala mnoho živých přenosů.
Bazilika v Údolí padlých, kde diktátor dosud odpočíval, se nachází asi půl hodiny jízdy od Madridu. 1,5 tuny vážící žulový náhrobek, který spočíval nad Francovými ostatky, musel být při exhumaci zvláštní technikou nadzvednut. Celá procedura probíhala za černou plentou a ze samotné exhumace nesměly být pořizovány fotografie ani videozáznamy. Této operace se účastnila jen úzká Francova rodina, která v současnosti čítá 22 osob.
Příbuzní pak vynesli ostatky Franca z baziliky a do nového místa posledního odpočinku, hřbitova El Padro, je odvezl vrtulník. Rakev pak spočinula na místo, kde byla pochována i Francova manželka.
Exhumace se sice obešla bez incidentů, na novém hřbitově však už na ostatky diktátora čekala řada příznivců. Přestože Franco svým pučem v roce 1936 de facto rozpoutal španělskou občanskou válku, která měla na svědomí více než půl milionu životů, těší se Franco stále oblibě v okruhu menších skupinek nadšenců. O pozdvižení se postaral rovněž vnuk diktátora, který si přinesl přes výslovný zákaz frankistickou vlajku, tu pak rodina při soukromém obřadu rozvinula.
Osobnost Francisca Franca je ve Španělsku dosud předmětem horečných debat a jeho úloha ve španělských dějinách bývá označována za značně kontroverzní. Franco v roce 1936 stanul v čele puče proti vládě republikánů a 1. října 1936 ze sebe udělal vůdce. V zemi poté vypukla krvavá občanská válka, o níž poutavě psal například Ernest Hemingway. Když ráno 20. listopadu 1975 oznámil španělský premiér v televizi: „Španělé, Franco zemřel,“ část národa se radovala, druhá část ovšem truchlila. „Nebyl to žádný fašista, ale obránce katolické víry proti komunistům,“ tvrdí jeho příznivci, zatímco odpůrci poukazují na statisíce mrtvých. V posledních letech ale výrazně nabývá na síle hlas druhého tábora.
