Zápisky českého vězně: Kdo nahlásí šikanu nebo znásilnění, dostane výprask a nálepku udavače
Kriminál, Peklo a spousty dalších filmových trháků barvitě vykreslují život a vztahy mezi odsouzenými. Právě vztahy, šikana, znásilňování a podobné děje ztvárněné na filmových plátnech jsou označovány jako „druhý život vězňů“. Ovšem existuje onen druhý život vězňů doopravdy, nebo se spíše jedná o přežitý mýtus patřící pouze do knižního či filmového průmyslu? To je otázka, kterou si pokládá mnoho nezasvěcených lidí. Odpovědi se však různí. Vše závisí především na tom, koho se zeptáte.
Autorem seriálu Zápisky českého vězně, který vám přinášíme každé úterý, je odsouzený, který si odpykává trest odnětí svobody v délce 9,5 roku. Za co byl odsouzen, si přečtěte zde.
Obrátíte-li se s tímto dotazem na vězeňskou službu, pravděpodobně vám bude odpovězeno následovně: „Vězeňská služba považuje potírání šikany mezi vězni za prioritu a podobné jevy prakticky od dob bolševika vymizely.“ Pokud se ovšem zeptáte zkušených vězňů, můžou vám jejich odpovědi přímo vyrazit dech. Kdo má tedy pravdu? Státní instituce, nebo zločinci a kriminálníci? Aby se tedy člověk dopídil objektivní odpovědi, musel by zabrouzdat na internet či si zakoupit periodika zaměřující se na oblast „Krimi“. To, co vězeňská služba popírá, média vyvrací informacemi o skutečných případech, které se dostaly až k soudům. Nepopiratelně se tak dají dohledat kauzy s rozsudkem udělujícím pěti- či devítileté tresty navíc – odsouzeným za šikanu a znásilnění spoluvězně. A rozhodně se nejedná o rozsudky datované z dob bolševika, nýbrž z dob relativně nedávných.
Rvačka o Ejmy
Vraťme se k filmům, o nichž jsem se v úvodu zmínil. Ten, kdo je zhlédl, si zajisté dokáže vybavit momenty, kdy docházelo například k soubojům či fotbalovým zápasům mezi odsouzenými. Povětšinou se tu a tam objevovaly zahajovatelky nebo roztleskávačky. Ovšem o ženy se opravdu nejednalo. Aspoň ne v tom pravém slova smyslu. Vždy to byli muži s odlišnou sexuální orientací. Štíhlé postavy, namalované obličeje, košili či triko pod hrudníkem stáhnuté do uzlu, navíc k tomu typické používání ženských gest a pohybů. Asi takto se dají stručně popsat.
Dodnes si živě pamatuji, jak jsem měl před osmi lety návštěvu ve vazební věznici. Přestože jsem se na své rodiče opravdu těšil, nemohl jsem si nevšimnout sousedního stolu, u něhož probíhala jiná návštěva. Strhaný, ošuntělý padesátník a naproti němu sedící hubeňoučká slečna, tak okolo pětadvaceti let. Rovné vlasy, blond melír sestřižený do mikáda. Pěkně oblečená v pastelových barvách, nalíčená a decentně navoněná. Nejdříve jsem měl za to, že přišla onomu pánovi na návštěvu dcera. Když jsem zaregistroval, jak se objímají a laskají, svůj názor jsem přehodnotil na milenecký pár. Nešlo se ubránit myšlence, co ta sličná slečna na tom chlapovi může vidět. Konec návštěv odhalil pravdu. Na návštěvu nepřišla ona, nýbrž on a ona zmíněná slečna nebyla slečna, ale mladý muž. Nechávala si říkat Ejmy a vzbuzovala pozornost všude, kam jen přišla.
Shodou náhod jsem měl s Ejmy společnou eskortu, navíc do stejné věznice. Jak jsem se již zmínil, Ejmy vzbuzovala opravdu velkou pozornost a nemohl jsem uvěřit tomu, kolik namakaných chlapů v base dokázalo podlehnout jejímu „šarmu“. Netrvalo dlouho a mnoho drsňáků se o Ejmy začalo rvát hlava nehlava. A tak Ejmy putovala z oddílu na oddíl, protože všude, kde se objevila, byly nějaké problémy. Narazit ve vězení na obdobné mládence není žádnou výjimkou a opravdu mnoho chlapů o ně jeví zájem, který dokonce dávají neskrytě najevo. Bez nadsázky mohu říct, že tito „mládenci“ jim nahrazují ženy, a to naprosto ve všech ohledech. Za své „služby“ si mnohdy nechávají platit, a navíc jsou de facto nedotknutelní. Po drogách tak zaujímají druhé místo příčky důvodů těch největších problémů, které mezi odsouzenými vznikají. Samozřejmě do této kategorie patří i jiní homosexuálně či bisexuálně orientovaní jedinci.
Šeptanda vás všude prozradí
Jeden čtenář mi přidal komentář, který nemohu ponechat bez odezvy. „Sám ale jistě cítíš, že ti v rozletu brání nutná autocenzura, a kdybys opravdu psal to, co je zajímavé, tak s tebou pěkně zametou.“ Ono nejde o autocenzuru, ale existují jisté právní aspekty, které při psaní musím dodržovat. Každou zveřejněnou kapitolou riskuji soudní stíhání na podnět vězeňské služby, a proto mohu psát pouze o takových skutečnostech, které si dokážu u případného soudního sporu obhájit. Nemohu proto na veřejnost vypustit nic z toho, co bych v budoucnu nebyl schopen dokázat. Nejde tedy o autocenzuru, ale spíš o sebereflexi. Při zveřejňování různých skutečností či okolností platí jistá pravidla, která se prostě dodržovat musí. Jedním z takových ožehavých témat je kupříkladu i šikana ve vězení. Jde o velmi složité téma, které bych rozhodně nemohl hodnotit tak jednoduše a jednoznačně, jak se k němu vězeňská služba staví. Šikana za zdmi věznic se totiž dá rozdělit do čtyř podskupin. Šikanu psychickou, fyzickou, páchanou ze strany vězeňské služby, nebo jen mezi samotnými vězni.
Základní kámen úrazu je však prokázání šikany. Pokud totiž daný skutek nelze prokázat, jako by prakticky neexistoval. Troufnu si však tvrdit, že snad každý vězeň se během svého pobytu za mřížemi se šikanou nějakým způsobem setkal. Není už podstatné, zda v roli oběti, pachatele či jen pouhého pozorovatele.
Šikana spáchaná vězeňskou službou na vězních je prakticky neprokazatelná. Oproti tomu šikana mezi samotnými odsouzenými se už dokázat v některých případech dá. Oznamovatel ale v drtivé většině případů na své oznámení doplatí. Nálepka „konfidenta“ je automatická a dříve či později vyfasuje od spoluodsouzených nakládačku. Ani svědci takových událostí, kteří se shání jen velmi těžko, to nemají jednoduché. Jen zřídkakdy se najde někdo, kdo by byl ochotný promluvit. Navíc ho čeká to samé co oznamovatele. Nálepka „konfidenta“ a opět dříve či později nakládačka od spoluvězňů. S tím samozřejmě souvisí i dlouhodobé represe.
Četl jsem o teorii, která říká, že mezi vámi a jakýmkoli jiným člověkem na planetě stojí jenom pět mezičlánků. Zastávám názor, že ve věznici mezi vámi a jakýmkoli jiným vězněm v celé republice stojí maximálně tři mezičlánky. Představte si to asi takto. Jiný vězeň zná v jiné věznici někoho, který zas v jiné věznici zná někoho, který vám dokáže pěkně zavařit. Tedy ať uděláte v base cokoli, tedy oznámíte, že vás někdo šikanuje či jen budete v roli svědka takové události, neexistuje žádná věznice, kam by vás mohli převézt, aby se to tam někdo nedozvěděl. Navíc ani neexistuje žádná cenzura, která by dokázala zamezit zprávám mezi odsouzenými po celé republice. Každý vězeň je tak schopný předat zprávu do libovolného kriminálu o komkoli.
Zlomený jedinec se snadněji ovládá
Docela by mě tedy zajímalo, jak vězeňská služba může tvrdit, že jako prioritu považuje potírání šikany mezi vězni, když se o takovýchto okolnostech dozví jen ve zlomcích všech případů. Spíš by se měla prioritně zabývat ochranou dat a osobních údajů samotných odsouzených. Jeden případ, kdy vězeňská služba přímo fatálně pochybila, hovoří jasně za všechny. Není tomu zas tak dlouho, co se skupince vězňů podařilo ve věznici Znojmo dostat do kanceláře vychovatele. Navíc ne jenom jednou, ale opakovaně. Z kanceláře si „vypůjčovali“ náhradní klíče od skříněk spoluvězňů, a když měli, co potřebovali, tak klíče opět vrátili zpět na místo. Co je však horší, v kanceláři vychovatelů jsou uložené osobní karty vězňů, z nichž se dá vyčíst téměř vše o každém jedinci. Netřeba snad ani zmiňovat, že jsou v kancelářích počítače s databází VIS (vězeňský informační systém). Ve VIS se dočtete i to, co v osobní kartě vězně nenajdete. Zarážející na tomto případu byl fakt, že se odsouzení do kanceláře dostali velmi snadno bez použití násilí. Stačila jen obyčejná plastová karta. Nedokážu si ani představit, jaké fatální škody by se daly napáchat se všemi těmi získanými daty a informacemi jak samotných odsouzených, tak jejich rodin a blízkých.
Šikana je ve věznicích v různých podobách na každodenním pořádku. Informační kanály vězňů jsou nekontrolovatelné a bezmezné. Z jiného úhlu pohledu bychom mohli o šikaně hovořit jako o stínovém nástroji represivní povahy v rámci resocializace. Jako o jakémsi neoficiálním výchovném prostředku. A co si budeme nalhávat, v některých případech to funguje docela dobře. Bez nadsázky se to dá přirovnat k takové základní vojenské službě.
V některých věznicích je zaměstnancům vězeňské služby výchovný efekt šikany natolik zřejmý, že se různé oddíly přímo prosycené šikanou cíleně používají ke „zlomení“ jedinců, s nimiž je pak mnohem jednodušší práce. Ostatně i z psychologického hlediska je zcela nepopiratelné, že se „zlomeným“ jedincem je manipulace, tvárnost a ovladatelnost nejlehčí. Naskýtá se však otázka, co je konstruktivnější: resocializovat násilnou formou, či nenásilnou? Tahle otázka dokáže lidi rozdělit na dva tábory. Domnívám se, že by se nemělo hledět na okamžitý výsledek, ale spíše na dlouhodobý dopad, zvolíte-li násilnou formu. Z kriminologických studií vyplývá, že k opuštění kriminální dráhy dochází postupně, nikoliv jednorázově. V tomto ohledu lze zmínit, že plnění účelu výkonu trestu naopak může převážit negativní působení vězeňského prostředí, mezi něž patří právě i šikana. Posttraumatické syndromy či dokonce i sebevraždy. Tak také dopadají někteří jedinci, kteří byli tímto „výchovným lékem“ předávkováni.
Vymyšlené znásilnění může zničit život
Sexuální znásilňování už tak rozšířené jako šikana sice není, nicméně stále existuje a rozhodně by se nemělo veřejně popírat a tvrdit, že se nic takového neděje. Jak jsem se již zmínil, dají se dohledat případy, které skončily soudním procesem. Některé se dokázat podařily, jiné se ukázaly jako vykonstruované a účelové s cílem zničit nepohodlného jedince. Ano, i takové případy se ve věznicích mohou vyskytnout. Pokud se kupříkladu dva jedinci domluví a třetího obviní ze znásilnění, je pak velmi složité prokázat pravý opak.
Měl jsem možnost prostudovat si spisový materiál jednoho takového případu, který byl mimochodem také medializován. Ladislav H. byl obviněn ze šikany a opakovaného násilného vynucování sexuálních praktik. V tomto případě se naštěstí podařilo prokázat pravdu a Ladislav H. byl zproštěn všech obvinění. Jenomže nálepku „prcačkáře“ už mezi odsouzenými jen tak sundat nedokázal. Dlouhá léta se tak potýkal s urážkami a nadávkami z řad spoluvězňů. Přestože se tento případ odehrál v roce 2013, dohru má i v dnešních dnech.
Ladislav H. skončil v péči odborníků z oboru psychiatrie, neboť se začal psychicky hroutit. Nakonec si musel nechat změnit jméno i příjmení. V současné době rozjel soudní spor, v němž se domáhá odškodnění.
Pokud tedy veřejně vězeňská služba popírá a bagatelizuje výše uvedené skutečnosti, v čem všem mají zločinci ještě pravdu? Co vše se ještě snaží zastírat a schovávat pod rouškou tajemství? Přitom v tak dobře střežených podmínkách…
