Zápisky českého vězně: Dozorci jsou vystaveni neustálému tlaku, často jim jde doslova i o život
Psychická šikana, podmínky ohrožující vlastní zdraví či rizikové okamžiky plné strachu, v nichž se člověk bojí dokonce i o vlastní život. S těmito aspekty se v areálu věznice nepotýkají pouze samotní vězni, ale i mnoho zaměstnanců vězeňské služby. S čím se musí umět vypořádat nejen dozorci, se vám pokusím popsat v dnešním díle našeho seriálu.
Není to dlouho, co jsem vás informoval o velmi omezených pravomocech dozorců, kterým se rapidně snižuje index autoritativního postavení, kdy navíc stoupá sebevědomí a suverenita odsouzených. V některých věznicích je řada odsouzených permanentně něčím ozbrojená. Ať už kvůli sebeobraně či k vyvolání konfliktu nebo vyřizování si účtů. Ovšem nejedná se vždy pouze o bodné, řezné nebo sečné zbraně, které si odsouzení dokážou vyrobit. Jako zbraň se v případě potřeby dá použít kdejaká věc určená ke každodennímu užívání. Kupříkladu obyčejná ústavní židlička, dřevěná násada od smetáku, rychlovarná konvice či nástěnné ocelové věšáky na oblečení.
Různá vězeňská zařízení se snaží předcházet těmto věcem mnohdy až nesmyslnými nařízeními. V nejrizikovějších prostředích jsou židličky buď přivařené k rámu stolu, popřípadě nastálo přišroubované k podlaze. To má logiku. Jenže v některých zařízeních mají tak absurdní nařízení, u nichž byste hledali logiku marně. Například takový zákaz prodeje všeho zboží v plechových i skleněných obalech ve vězeňské kantýně. Proč? Abychom se nemohli pořezat. Ano, to je logické, ale proč nám pak sama věznice vydává stravu v plechových obalech, jako třeba rybičky či maso v konzervě? Na to odpověď už nikdo nezná. Skleničku na kávu vám zabaví, ale ložnici vám vybaví zrcadlem. O tom, že mají okna skleněnou výplň, netřeba mluvit.
Největší absurditou takové věznice je ovšem fakt, že v erárním skladu nafasujete kompletní kovový příbor, tedy i s nožem, a strava se vydává na běžné keramické talíře. Ovšem různé obaly máte povolené pouze z plastu. Když si už tedy zvyknete vše uchovávat v plastových dózách a přijedete do jiné věznice stejného typu, tak si připadáte jako Alenka v říši divů. Všechny plastové obaly vám seberou, protože jsou tam zakázané. Na druhou stranu si můžete ve vězeňské kantýně koupit vše v originálních obalech. Tedy jak skleněných, tak v plechových. Když vám však stejný sortiment někdo pošle v balíku, odmítají vám jej vydat, neboť skleněné obaly nejsou povolené. To už opět postrádá logiku, ale i když mi to v té kantýně prodají, tak mi to stejně při osobních prohlídkách seberou. Někdo by si už měl v hlavě srovnat, co je tedy zakázané a co povolené, protože to sám za ta léta stejně nechápu.
Jako kopanec do vosího hnízda
Samotná skladba vězňů ve věznicích je také velmi zajímavá. Řada z nich vyrůstala po různých ústavech, ghettech či přímo na ulici. Ostré rvačky jim jsou proto velmi blízké. Není také žádnou výjimkou, když se za mřížemi ocitnou poloprofesionální zápasníci ultimátních zápasů v klecích, či dokonce profesionální boxeři. Pamatuji si i na bývalého olympijského reprezentanta Ľudovíka Plachetku. Ani profilace některých vězňů nebývá dvakrát uklidňující. Narazíte na řadu choleriků, sociopatních psychopatů se sadistickými sklony, kteří navíc nemají ani co ztratit. A to, uznejte, nejsou zrovna snadní soupeři. Jsou-li tito maniaci navíc závislí na drogách, což není žádnou vzácností, dostanete opravdu explozivní koktejl podobající se časované bombě.
V jedné věznici se podařilo zajistit zásilku s narkotiky, která byla ke vší smůle uložena v kanceláři na oddíle. Asi týden nově nainstalovaný kamerový systém byl odsouzenými rozmlácen na padrť. Po zničení kamer vězni rozpárali dveře kanceláře jako plechovku sardinek, až se jim nakonec podařilo zajištěnou zásilku ukořistit nazpět. Přivolané vězeňské zásahové komando samozřejmě několik agresivních jedinců zpacifikovalo a brzy zajistilo. Ovšem to už se po všech drogách slehla zem.
V jiné věznici si dokonce jeden dozorce vyzkoušel na vlastní kůži, co se může stát, když chce aktivně zajistit podezřelý předmět. Tenkrát si odsouzení mezi oddíly předávali „něco“ zabalené igelitové tašce. Dozorce se snažil v domnění, že jde o drogy, balíček zadržet. Jeho pokus by se dal přirovnat ke kopanci do vosího hnízda. Rázem ho obstoupilo několik odsouzených, kdy se mu jeden z nich postavil přímo před obličej. „Tenkrát jsem pocítil doopravdy strach. Nemohl jsem se ani pohnout, natož sáhnout po vysílačce, abych vyhlásil poplach,“ vzpomíná dozorce. Kontraband se samozřejmě zajistit nepodařilo a dozorci se v tomto případě ani nic nestalo. Tedy krom získané životní zkušenosti. Ovšem nastanou okamžiky, kdy létají rány na obou stranách. Někdy konflikt vyvolají samotní dozorci, kteří mají pocit nedotknutelnosti, jindy jsou to odsouzení. Útok na dozorce je útok na veřejného činitele. Občas tedy takový konflikt končí u soudu, kdy je dotyčnému navýšen trest. Existují ale i takové případy, kdy si to zaměstnanci věznice s dotyčným vězněm vyřeší po svém, respektive interně. Pod tímto nechť si každý představí, co uzná za vhodné.
Ty vole, co blbneš?
Ovšem horší situace, než jsou fyzické střety vězňů s dozorci, jsou boje psychické. A ty rozhodně neustanou, dokud nedojde ke změně zákona. V předchozích dílech tohoto seriálu jsem vás informoval o tom, že je logické umisťovat odsouzené do věznic, které jsou nejblíže k místu jejich trvalého bydliště. V tomto případě myslí zákon pouze a jen na dobro vězňů a jejich rodin. Ovšem úplně zapomíná na samotné zaměstnance, především na dozorce.
Není totiž žádnou vzácností, že vězni vykonávající trest odnětí svobody ve věznici umístěné ve městě, z něhož pocházejí, znají adresy jak některých zaměstnanců věznice, tak i dozorců. S některými se dokonce znají osobně. V roli dozorce je pak psychicky velmi náročné vykonávat běžné služební úkony vůči známému-vězni. Připomínky těchto vězňů typu: „Ty vole, co blbneš? Vždyť jsme spolu chodili na pivo a na fotbal,“ jsou naprosto běžné. Pokud dozorci s vězněm nemají bližší osobní vztah, ale znají se třeba od vidění, není to o moc lepší. Mnoho dozorců se setkává s různými výhrůžkami jako: „Však počkej, ty si neuvědomuješ, že tady nebudu navěky, ale jdu za pár měsíců domů. Moc dobře vím, kde bydlíš, takže si to pak spolu ještě vyřídíme!“ Jenomže i tito dozorci jsou lidi. Mají rodiny, na kterých jim záleží. Manželky a děti, které milují. Když pak slyší takovéto výhrůžky – byť i nepřímé – od lidí, kteří jsou zavření za násilné trestné činy, rozhodně jim to není příjemné.
Z logiky věci pak vyplývá, že ani výkon jejich služby nemůže být stoprocentní. Mají dvě možnosti. Buď nad výhrůžkami mávnou rukou a budou doufat, že nenastane pomsta ze strany propuštěného „známého“, nebo trochu přimhouří oči. Samozřejmě mohou celou věc ohlásit svým nadřízeným. Ovšem to by se odsouzený buď dozvěděl, nebo by se dovtípil. Dozorce by tak opět riskoval, že vězeň výhrůžky zrealizuje.
Není mi znám případ, kdy se dozorce obrátil o pomoc na své nadřízené. Případy, kdy propuštění vězni zašli za dozorcem, mi naopak známé jsou. Někteří vězni, kteří znají dozorce z venku, se před svými spoluodsouzenými snaží předvést, a tak kolikrát daného dozorce zesměšňují a urážejí v přesvědčení, že jim nic neudělá. A většinou tomu tak také je – neudělá vůbec nic. Ani jedna ze stran si však moc neuvědomuje, že se jedná už o psychickou šikanu. Urážky, vyhrožování, vydírání a psychický teror. I s tímto se musí umět dozorci nějak vypořádat a zákon, tedy stát, jim v tom moc nepomáhá.
Alibistické čekání na průšvih
V našich věznicích je navíc poměrně značný nedostatek dozorců. To má za následek, že v některých věznicích jsou sami dozorci nucení porušovat bezpečnostní předpisy, a tím se vystavovat riziku. Jeden dozorce nemůže například otvírat oddíl, aniž by byl jištěný druhým. Ať už jde o kontrolu oddílů nebo navádění odsouzeného mimo oddíl. Například na aktivitu, do práce, k lékaři a podobně. V praxi to funguje ale opačně. Dozorci, který má na starost celou ubikaci s několika oddíly, zavolají do vysílačky, že potřebují navést konkrétního odsouzeného, a on pro něj jít prostě musí.
Jde tedy sám, otevře oddíl třeba s šedesáti vězni a vyvolá například osm odsouzených, kteří mají jít k lékaři. Dalo by se mluvit o neuvěřitelném štěstí, že se ještě nikdy nic nestalo. Ovšem jak dlouho bude Vězeňská služba ČR spoléhat jenom na štěstí? Jak dlouho bude vůbec to štěstí mít? A kdyby se něco semlelo, kdo ponese odpovědnost? Vězeňská služba, nebo dozorce, který nemá jinou možnost než předpisy porušit?
Nejdříve jsem si naivně myslel, že práce dozorců je docela slušná flákačka, za kterou pobírají pěkné peníze a po několika letech rentu. Pak jsem je jen tiše pozoroval. A můj závěr? Nalítají se kolikrát víc než číšníci. Několikrát denně musí stát na určitém stanovišti několik hodin. V létě se pečou oblečení na slunci, v dešti moknou a v zimě mrznou. Zimní bundy? Zaregistroval jsem dva druhy. Teplejší a slabší. S tou slabší začínají všichni nováčci a až po určité odsloužené době nafasují teplejší. Každopádně minimálně jednu zimu rozhodně promrznou. Upřímně bych si tu slabší bundu nevzal, ani kdybych šel vyvenčit psa, protože by mi v ní byla zima. Naštěstí letos moc nemrzlo, takže dozorcům počasí přálo.
Ti ale musí snášet horší věci než zimu – výhrůžky a jiné formy psychického nátlaku. A výplata? I kdybych šel do větší fabriky, vydělal bych si víc. Nechápu, jak někdo tuhle práci může dělat dobrovolně. Na pozici dozorce bych „degradoval“ z jiných ozbrojených složek za trest. A možnost kariérního růstu? Myslel jsem si opět špatně, že po letech služby a vysokém dosaženém vzdělání je to jasná věc. V praxi se však ukazuje, že ani tyto dva aspekty nestačí. Hodně záleží na tom, jaký rodokmen daný dozorce má, čímž se odvolávám na svůj starší článek Já na bráchu, brácha na mě aneb Jak se rodinné klany ujaly vlády nad vězeňstvím. Práce řadových dozorců zkrátka není žádný med.
