Zápisky českého vězně: Za okolními zeměmi zaostáváme v technice i v zaměstnávání odsouzených
O významu bilaterálních výměnných stáží zaměstnanců Vězeňské služby ČR jsem psal již minule, ale protože je tato tematika poměrně obsáhlá, vrátím se k ní i dnes. A představím vám, jak vše funguje v jiných zemích v porovnání se systémem tuzemským. Mnozí Češi stále trpí předsudky, že země, jako jsou Polsko, Slovensko, Maďarsko nebo Rumunsko, jsou v mnoha ohledech zaostalejší než my, zvlášť v takové oblasti, jako je vězeňství. Ovšem jak si přečtete, opak je pravdou. S čistým svědomím mohu prohlásit, že právě od těchto zemí se máme ještě mnoho co učit.
Autorem seriálu Zápisky českého vězně, který vám přinášíme každé úterý, je odsouzený, který si odpykává trest odnětí svobody v délce 9,5 roku. Za co byl odsouzen, si přečtěte zde.
Poměrně často slýchávám o tom, jak běžná veřejnost nemá ani nejmenší potuchy, jak vlastně výkon trestu v tuzemských věznicích vypadá a probíhá. Než se tedy pustím k porovnávání s jinými okolními státy, představím vám některé zvyklosti fungující ve většině tuzemských věznic.
Kartičky jsou základ
Každému odsouzenému, který se ocitne za mřížemi, jsou odebrány osobní doklady, tedy občanský a řidičský průkaz a samozřejmě i pas. Tyto doklady jsou pak bezpečně uložené v trezoru věznice a vydají se odsouzenému až v den jeho propuštění. Bez průkazu totožnosti však vězni rozhodně nejsou. Krátce po příjezdu do věznice obdrží papírovou kartičku zatavenou do fólie. Ta obsahuje jméno, příjmení, datum narození, kód vězně a samozřejmě i fotografii. Tento identifikační průkaz musí vězni nosit stále u sebe a na vyžádání zaměstnance předložit k prokázání identifikace.
Zajímavostí však je fakt, že tento „identifikační“ systém není dán stejně pro všechny věznice. Každá věznice tak má svůj vlastní systém, což v důsledku znamená jinou kartičku a jiná pravidla. Někde proto mají kartičky vybavené barevným pruhem, díky němuž lze rozpoznat, v jakém typu zabezpečení věznice je daný vězeň zařazený. Jinde se lze dočíst rozsah volného pohybu vězně, tedy zda nemá žádný volný pohyb či zda ho má omezený pouze v areálu věznice nebo i mimo věznici. Vězni, kteří jsou pracovně zařazeni, pak dostanou další kartičku, na které je uvedeno, na jakém pracovišti pracují – včetně rozsahu povoleného pohybu. Také se z některých kartiček dá vyčíst, jaký typ stravy odsouzený má – základní stravu či dietu, popřípadě jakou. A některé věznice ke kartičkám ještě rozdají každý měsíc stravenky. Respektive papírové štítky, které se při odběru stravy buď štípají kleštičkami, jaké dříve používali průvodčí ve vlacích, nebo se daný den pouze označí lihovým fixem. Ovšem zažil jsem i identifikační kartičky, na nichž byl natištěný čárový kód. Vězeň ji pouze přiložil ke čtečce při odběru stravy a bylo to. Jenomže jak už to v naší republice bývá, v systému se objevily vady, a dlouho se tak v provozu neudržel.
Pokud si chce odsouzený v nákupních dnech něco pořídit, musí z finančního oddělení vytisknout takzvanou plachtu, na níž je uvedeno, kolik a jaký odsouzený v daný den může utratit. S tímto rozpisem pak disponuje vychovatel dohlížející na nákupy. Vězni se pak pouze předloží k podpisu hned vedle částky, kterou utratí. Následně se plachta vrací zpět na finanční oddělení, kde pracovnice určité sumy odečtou z účtu vězňů.
Restrikce v telefonování nefungují, vězni volají, komu chtějí
Od kartiček se přesuňme k realizaci telefonních hovorů. Není to dlouho, co byly ve všech věznicích klasické automaty na telefonní karty. A pokud chtěl vězeň někomu zavolat, musel si vypsat žádanku. Jakmile znal vychovatel čas plánovaného hovoru a žádost prošla schválením, vyzval odsouzeného k realizaci telefonního hovoru. Hovory to byly poměrně drahé, neboť za 10 minut už bylo 180 Kč z karty pryč. Nedávno však došlo k „revoluci“ ve volání. Na všech oddílech ve všech věznicích byly nainstalovány telefonní automaty. Odsouzený pak dostal svůj PIN kód a číslo účtu, na který si nechává posílat kredit. Po schválení je mu odblokováno až deset telefonních čísel, na která může volat. Vězeň pak do automatu vyťuká číslo svého účtu, PIN kód, telefonní číslo a může telefonovat za 1,90 korun za minutu. Ovšem volání je omezeno od 6 ráno do 10 večer – a to po dobu dvaceti minut denně. Časově nejsou omezené pouze hovory advokátům. Ty jsou omezené jen výší kreditu vězně. Do věznice se odsouzenému volat nedá.
Z mého úhlu pohledu vězně je nějaké schvalování telefonních čísel a jejich zamítání naprostý nesmysl, neboť se dá tento systém obejít relativně snadno, a to hned dvěma způsoby. Buď si volaná (schválená) strana nechá přesměrovat hovor na požadované (zamítnuté) telefonní číslo, nebo volaná strana využije možnosti svého telefonu a spustí konferenční hovor třeba se dvaceti nepovolenými čísly současně. Jinými slovy: Každý odsouzený si může zatelefonovat naprosto komukoliv.
Co je ještě typické pro české vězeňství? Poznat dozorce vcházejícího na oddíl je velmi snadné, neustále totiž zápasí s trezorovými zámky katrů, které se tu a tam zasekávají. Nezřídka se stane, že je povolaná údržba, aby katr otevřela. Dozorci navíc nosí těžký svazek klíčů, které cinkají jako zvony ovcí na pastvině, a tak jsou zkrátka a dobře postřehnutelní. V případě potyčky mezi vězněm a dozorcem je prokázání pravdy vězně vesměs nemožné. Co se týče zaměstnávání odsouzených, jsme na zhruba 60 procentech.
Zaostáváme i za Rumunskem
Přesuňme se za hranice a začněme Polskem. V tamních věznicích si z důvodu nedostatku personálu a úzkých prostorových míst pro realizaci vzdělávacích a volnočasových aktivit žijí vězni de facto vlastním životem. Odsouzení využívají možnosti třicetihodinových vycházek, kterých mohlo být zrealizovaných až 28 ročně, nebo několikadenní opušťáky v rozsahu 14 dní. Navíc šest měsíců před koncem trestu v rámci extramurálních aktivit mohli opouštět věznici až na 105 dní. Nikdo nedohlíží na průběh návštěv ani nekontroluje, zda je vůbec návštěva v příbuzenském poměru či nikoli. V oblasti povolených osobních věcí to je obdobně. Odsouzení mohou mít vlastní televize, počítače s obsahem dle vlastního zájmu či jinou elektroniku. Libovolně si mohou upravovat své cimry a oblékat se, jak se jim zlíbí, což jsou výhody v českých věznicích naprosto nemyslitelné. Ovšem také mají velmi propracovaný systém zabezpečení vstupu, který je na čipy, a navíc propojený s operačním střediskem. Zaměstnanost odsouzených je pak pro nás nepředstavitelně vysokých 75 procent.
A co byste řekli na takové Maďarsko? Maďarské věznice mají opravdu velmi moderní vybavení. Například bych uvedl elektronické zabezpečení s bezpečnostními zámky na přístupové karty, dále čipy a osobní kamery dozorců, které jsou během výkonu služby zapnuté. Odsouzení mají také identifikační čtecí karty, které využívají například při nákupu v elektronickém kiosku nebo při identifikaci na vyžádání zaměstnanců věznice. Dále se tyto karty využívají k zapůjčení knih ve vězeňské knihovně, k výdeji stravy a podobně. I maďarské věznice se mohou chlubit 75procentní zaměstnaností vězňů. Přímo šokující je skutečnost, že vězni mohou užívat přenosné telefony, které jsou technicky řešené výhradně jen pro potřeby odsouzených. Sice mají také schválená a odblokovaná jen určitá telefonní čísla, nicméně existence tolika přenosných telefonů prakticky zabraňuje jakékoli detekci běžných mobilů. Ve věznicích je naprostý pořádek, čisto a odsouzení dodržují kázeň. Takové Rumunsko na tom není o moc hůře. I tam fungují informační kiosky, čtecí identifikační karty vězňů či zapnuté kamery na uniformách příslušníků vězeňské služby.
Přestože je nám v mnohém nejblíže Slovensko, především v oblasti programu zacházení s odsouzenými, tak nás taktéž předčilo v zaměstnanosti vězňů. Ta činí opět 75 procent, což je tak akorát srovnatelné s ambicemi, které naše vězeňská služba může mít.
Vězeňská služba ČR sice spouští mnoho inovativních pilotních projektů, z nichž už jsou některé aktuálně realizované, nicméně v mnohých zemích jsou již mnoho let aktivní v běžném provozu. Přestože si zástupci českého vězeňského systému dobře uvědomují, že se již v mnohých zemích progresivita a inovace penitenciárních systémů osvědčila a jsou navíc plně funkční, stále se zdráhají tuto praxi přinést i do našich podmínek.
Tedy přes 25 let bilaterálních výměnných stáží a jaký je jejich výsledek? Ztráta 25 let za jinými partnerskými státy, především těmi z bývalého východního bloku. To je opravdu k vážnému zamyšlení. Není už náhodou na čase nikoli udělat pouhý krok vpřed, nýbrž se už rozběhnout, když už víme, kudy a jak vede cesta, kterou si museli vyšlapat ti, jenž jsou tak daleko před námi? Nejde se přeci jen dívat na ostatní a říkat „Wau, ti jsou tak progresivní!“ a přitom být konzervativci dogmaticky prosazující tradicionalismus.
