Dotazy na profesora Cyrila Höschla: Hejtmani, nebo hejtmané, havrani, nebo havrané?

Váš dotaz přišel jako na zavolanou, protože jsem si přesně na toto téma nedávno psal s jazykovou redaktorkou Pavlou Louckou, která je kromě mnoha jazykových koutků v časopise Vesmír také autorkou půvabných vyznání češtině, jež vyšla knižně pod názvy Zahrada ochočených slov a Dech, duch a duše češtiny. Tvar „hejtmané“ mi připomíná směšnou hyperkorektnost jedné švadlenky, kterou její mistrová poučila, že v módním saló­nu musí se zákaznicemi mluvit spisovně a že se neříká vokno, voko a voběd, nýbrž okno, oko a oběd. Učednice si to vzala převelice k ­srdci a při nejbližší zkoušce před zrcadlem upozornila zákaznici, že jí to je přes prsa „poněkud olné“. „Hejtmané“ jsou možná z podobného těsta. Pavla mi snad odpustí, že k vysvětlení této jazykové hádanky, jež je sice intuitivně jasná, ale objektivně zdaleka ne tak jednoduchá, jak by se zdálo, použiji její odbornou argumentaci, neb jest to vskutku otázka spíš pro jazykovědce. Zde je mírně upravený, respektive krácený e-mail, který mi poslala (cituji): Říkám „hejtmani“, „hejtmané“ bych neřekla. Jsem Šmilauerova žačka, tedy dále (o 1. osobě mn. č. mužského rodu podle vzoru „pán“) podle něj: Koncovka -i je u přejatých jmen lidí (nejen) na -an (bráhman, anglikán, ataman), dále u národních jmen na tvrdou souhlásku (Indián, ­Cikán, Germán, Markoman) a u živočišných jmen (havran, orangutan).