Dotazy na profesora Cyrila Höschla: Jde u politiků poznat, kdy jejich chování překračuje hranici patologie?

Vážený pane profesore, co by se stalo, kdyby se „zbláznil“ vysoce postavený politik, třeba vicepremiér, nebo dokonce prezident – bylo by vůbec možné mu poskytnout řádné ošetření? Nemusí jít hned o psychózu, ale stačilo by jednání pod vlivem dlouhodobého stresu anebo o demenci; každopádně by jednání nemocného začalo být vysoce neblahé a mělo fatální důsledky. Politici jsou ve stresu pořád, to je vidět i na jejich verbální produkci, občas se smysl jimi vyřčených vět hledá velice těžce, jindy popírají, co řekli včera, jeden dokonce jako by rozhovory poskytoval jen proto, aby pozurážel maximum lidí! Z toho přece jasně plyne, že ani medicína není všemocná. Představuji si, že medicínsky by se vážnější stav politika řešil velmi nesnadno. Dokud by nezačal střílet ve sněmovně nebo chodit po ulici v pyžamu, každý lékař nebo tým by byl jeho příznivci nařčen, že jde o politickou objednávku, kampaň nebo účelovku, ne? Bylo by vůbec možné zakročit a trpícímu poskytnout řádné ošetření? Co na to legislativa? Existuje v moderních dějinách takový případ? Mimochodem, jak je možné, že lze bez souhlasu pacienta zakročit, když je „nebezpečný sobě a svému okolí“, a přitom to nelze vztáhnout na celou Českou republiku? Copak bezpečí deseti miliónů občanů je méně důležité, než když někdo zmlátí babičku? Děkuji za odpověď, samozřejmě jde o nadsázku, ale – teď vážně – asi už přestávám světu rozumět (… ), je to už příznak stáří? Mějte se hezky! Miriam (kráceno)