Endogenní deprese: Často nejde ani tak o to, co se vám děje, ale spíš o to, jak to „čtete“
Pěkný dobrý den, pane profesore! S chutí jsem zhlédl Vaši přednášku Syndrom vyhoření a naučená bezmocnost. Vím, že jste psychiatr, a nikoli psycholog, leč nedá mi to Vám nepoložit otázku, jež mě sužuje, neb se zdá, že byste mohl vědět odpověď, či alespoň směr... Odpočinek i koníčky jsou mi úkolem. Jsem léta unavený, vyčerpaný, špatně spím. A všechny aktivity, které mě bavily, jsou mi jen další přítěží. Čtení knih, cvičení na nástroje, čas s kamarády, to všechno jsou další úkoly, jež je zapotřebí splnit, protože by mi měly pomoci se uvolnit. Výlety a dovolené jakbysmet. Konzumují čas, stojí přemáhání. Věděl byste mi poradit, jak z toho ven, prosím? Zkusil jsem terapii, ovšem ta zpravidla sklouzává k otázce „jak se dneska máte a jak se cítíte?“, komicky doplněné o „a co vás dnes přivádí“. S díky pozdravuje V. Tomeček
Příznaky syndromu vyhoření se v mnohém prolínají s příznaky deprese. Pro depresi, které se dříve říkalo endogenní, tedy z vnitřních příčin povstavší, je příznačné to, že na ni vnější vlivy příliš nepůsobí. Jinými slovy, není rozptýlitelná radami typu „nemysli na to“, „zajdi si na komedii“, „měl bys víc relaxovat“ apod. Hezky to vystihuje citát z knihy Františka Kožíka Největší z pierotů: Do ordinace doktora Ricorda vstoupil jednoho listopadového večera roku 1840 hubený, černě oděný muž. Lékař si pátravě prohlížel zajímavého návštěvníka, jeho vysoké čelo, bledou tvář a úzké rty. „Jste nemocen, pane?“ „Ano, doktore. Myslím, že smrtelně.“ „Co je vám?“ „Jsem smutný, melancholický. Trpím, a nevím proč. Trápím se, srdce mě bolí. Bojím se lidí i sebe. Nemohu spát.“ „To není smrtelné. Vím o léku pro vás.“ „Jaký je to lék?“ „Lék, který vás z toho všeho uzdraví. Běžte se podívat do divadla na Deburaua!“ Bledý muž se uklonil a řekl smutně: „Já jsem Deburau, doktore.“
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
