Sociálně inteligentní lidé vyjdou téměř s každým a zároveň vědí, co chtějí. V čem jejich úspěch spočívá?

Inteligence je často používaný, a přitom velmi nejasně definovaný pojem. Pochází z latinského inter-legere, tj. číst uvnitř, tedy orientace v nových situacích, jakýsi vhled do problému a schopnost najít jeho řešení. K tomu patří i osvojování znalostí a schopnost jejich využití. Ta se pak nazývá intelektem, jehož složkami jsou také soudnost, chápavost, zásoba vědomostí, zájem, zvídavost, logická paměť, slovní pohotovost, fantazie, iniciativa a vždy sociální upotřebitelnost. Inteligence se někdy příliš redukuje na „schopnost učit se“, avšak faktorová analýza ukazuje, že ve skutečnosti jde o mnohofacetový koncept. Tím se značně diskredituje „univerzální“ parametr IQ, který vyjadřuje poměr věku mentálního ku věku chronologickému krát sto. Jestliže tedy dvanáctileté dítě je na úrovni osmiletého, má IQ 66 (8:12x100) a ani novější vyjadřování IQ jako „deviačního“ od průměru, respektive mediánu současné populace na tom moc nezmění. Proti IQ svědčí to, že jeho korelace s jakýmkoli ziskem znalostí jakožto výsledkem nácviku je velice malá. Navíc zlepšení v jednom úkolu vůbec nemusí korelovat se zlepšením v jiných úlohách.