Co Čech, to rychlobruslař
Nepíše se to snadno. Ale triumf rychlobruslařky Sáblíkové nám byl čert dlužen. Proč? Česká média, oslepena odrazem rychlobruslařské zlaté medaile, propadla patetické infantilitě. Zkuste si třikrát za sebou přečíst (nejlépe nahlas!) následující věty a nepropadnout totální depresi: "Pohádka od hrbolatého rybníka", "Martina je naše zlato", "na útlých ramenou Martiny ležel těžký kámen", "neuvěřitelný příběh popelky z Vysočiny".
Jen z důvodů novinářské kolegiality nepřepisujeme mluvené slovo našich sportovních moderátorských es dlících přímo v Kanadě. Chápeme totiž, že mluvit smysluplně během mnohahodinových přímých přenosů a nevydat ze sebe jedinou hloupost je v podstatě nemožné.
ZÁMĚNA. Máme zlato! hlásaly titulky, přestože nikdo z nás nic nevyhrál, jen Martina Sáblíková. Sáhněme si do svědomí - kdo z nás by byl schopen kroužit deset let jako ona do totálního vyčerpání po ledě s dlouhými noži na botách a rukou za zády?
NÁRODNÍ HRDOST. Když v sobotu senzačně vyhrála na olympiádě ženský biatlonový závod Slovenka Anastasia Kuzminová, posmívali jsme se našim východním bratrům, že je to rodilá Ruska, a jejich zlato je tedy de facto "cinknuté". A když Martina Sáblíková "ukázala světu záda", posměch ještě zesílil. Naše rychlobruslařka je nejméně do šestnáctého kolena Češka jako poleno. Nikdo z nás by se dokonce nedivil, kdyby v její krvi kolovaly přemyslovské geny. My, hrdí Češi, pomoc žádné Rusky ke zlatu nepotřebujeme!
POLÍVČIČKA. V pondělí ráno jen pár hodin poté, co se "Martina téměř vznášela nad olympijským oválem", se naši politici ještě nestačili probrat z víkendové kocoviny, takže se nestačil roztrhnout očekávaný pytel jejich blahopřejných telegramů, které nebudou ničím jiným než snahou o přihřátí politické polívčičky. Až se Jiří Paroubek nechá vyfotit v přiléhavé kombinéze, kterak rychlobruslí na zamrzlém rybníku, bude jasno: Lidový dům si nechal udělat průzkum, z něhož vyšlo, že co Čech, to rychlobruslař.
HALA. Bohužel se ovšem probudil starosta Nového Oseka pan Otta, který prohlásil, že stavba rychlobruslařské haly za bezmála dvě miliardy korun je de facto hotovou věcí. Národ přece nemůže dopustit, aby naše zlatá Martina trénovala na hrbolatých rybnících! Připomeňme jiný příběh: Také zlatá Kateřina Neumannová dostala za olympijské prvenství v běhu na lyžích pašalík v podobě ředitelky mistrovství světa v lyžování v Liberci a zůstaly po ní dluhy zhruba 110 miliónů korun. Výše jejího "záseku" proti tomu, co se asi chystá v Oseku, však bledne.
NÁLADA. Když před dvanácti lety slavně vyhráli hokejisté turnaj století v Naganu, psalo se, že to je lék na blbou náladu, již pár měsíců předtím vyhlásil prezident Havel. Triumf Sáblíkové má mít podle nejnovějších teorií na ekonomickou a politickou krizí zkroušenou českou duši podobný účinek. Máme to chápat tak, že Češi půjdou k jarním volbám veselí a volební lístky pro oranžovorudé populisty budou díky Sáblíkové házet v dobré náladě?
PENÍZE. Nesnesitelné se jeví být náhlé rojení "expertů na reklamu", kteří začali vypočítávat, jakou hodnotu má "brand" Sáblíková. Dvacet miliónů korun ročně, třicet, sto? Vždyť záleží jen na tom, jak se vyspí Martin Roman a kolik dají ČEZ.
TAJEMSTVÍ. A nejhorší na tom všem je, že i po zlaté trojce (a očekávané pětce) Martiny Sáblíkové zůstane zahaleno to největší tajemství, jaké lidstvo zná: jaký poměr talentu a dřiny vede k fenomenálnímu úspěchu? To jsou pořád jenom nekonkrétní bláboly o "nezměrné dřině", podpořené "talentem od pánaboha". Jenže co rodičové, kteří věří ve "zlatý potenciál" svých ratolestí nejen pro nějaký okrajový sport, ale pro život jako takový? Co si máme s takto mlhavou informací, sakra, počít?
SEN. Po vítězném závodě se Martina Sáblíková novinářům svěřila, že má ještě jeden sen: Někdy v budoucnu zapálit olympijský oheň. Což by ovšem logicky znamenalo, že by Česko muselo pořádat olympijské hry. Účet? Odhadem padesát miliard. Omlouvám se všem novopečeným fanouškům rychlobruslení: To není sen, to je rovnou noční můra ...
