Izraelský blog a blok
„Mám se bát Zeleného Raoula?“ ptá se mě ministr zahraničí Jan Kohout, když zjistí, že jsem z Reflexu. „Ano,“ odpovídám. Pak ho ale v zájmu vlasti uklidňuji. Také ve svém zájmu. Jsem v Izraeli jeho letadlem a chci se ještě nějak dostat domů.
Nálada už byla naštěstí dost uvolněná, protože v úterý 4. května večer nešlo na naší ambasádě v Tel Avivu o politiku, ale otvíralo se zde České centrum a výstava o Židech v odboji. Takže směs lidí na zahájení a orientálně bohaté recepci samozřejmě byla dost pozoruhodná. Nikdy mě nenapadlo, že budu muset jet do Izraele, abych se dozvěděl, jak se za války létalo s bombardérem Liberator. Mezi třemi veterány, kteří sem na otevření výstavy o veteránech jeli, byl naštěstí i Jiří Kafka, letec 311 perutě.
Tichý člověk, který sloužil při letech nad Biskajským zálivem jako palubní střelec, hned říká, že létat s bombardérem nebylo nic tak hrozného. Zatím jsem to znal jen z literatury - piloti sice riskovali život, ale jinak, pokud se jim podařilo se vrátit, si nežili špatně. Chvíli trvá, než z něj dostaneme, že nejhorší bylo, že se občas některé z letadel obsazené kamarády nevrátilo. „Nejdelší let trval osmnáct hodin“, říká. Protože jsem na recepci vypil dost červeného vína, v jehož názvu bylo něco jako „Devil“, osměluji se a ptám, kam proboha chodili na záchod. „Záchod tam byl,“ konstatuje. „Za dlouhého letu se tam mastily i karty. „Ono to všechno nebylo jako v těch filmech,“ dodává. A povzbuzuje mě, ať se dám taky na létání. „My jsme cvičili na Bahamách,“ dodává ještě spokojeně.
Věděl jsem, že Liberator byl velké letadlo, ale jestli tam měli záchod, si ještě zkusím doma nějak ověřit u vojenských historiků.
To rudoarmějec Viktor Schwarz, který bojoval na východní frontě, tak tichý jako Kafka není. Odpoledne, když jsme ho s několika kolegy navštívili v telavivském hotelu na pokoji, navlékl uniformu s tolika medailemi, že jsem musel potlačit určité asociace. Všechny nás vyzval, ať se mu napíšeme i se jmény a co jsme zač a upozornil hochy z ČT, že musí odvysílat všechno, jak to řekne a nic neměnit. Už je vidím. Kdyby tam dali všechno, změnila by se jim reportáž v takový ten válečný film, jak jsme je znali z dětství, jak se tam pořád četly názvy nějakých ukrajinských frontů. Byl jsem na to připraven už z kbelského letiště, kde jsem ho nechal kvůli fotce před mapou a on mi sled všech operací vylíčil téměř vesnici po vesnici. Fakt je že jsme za historické výklady byli odměněni zpěvem rudoarmějské písně při kterém se hotelové zdi otřásaly a já pochopil, že Němci museli před těmito šiky prchat stejně jako kdysi křižáci před husitským středověkým popem.
Budu si muset tu zběsilou mozaiku srovnat v hlavě, abych o tom doma napsal něco seriozního. Takhle se mi pořád dere do hlavy spousta nepodstatností, třeba že i v ministerském speciálu letušky servírují podobné menu, jako na linkách pro běžné smrtelníky (Možná je to tím, že novinář sedící vzadu je běžný smrtelník, něco jako bývali kejklíři a pištci, co táhli za královským průvodem.) A taky jak je krásná jízda v koloně s majáčkem („Nevidíš, že jede vláda“, pomyslím si, když na nás někdo nespokojeně troubí.) Člověk se prostě učí rychle.
Za pár dní získám trochu odstup a můj autorský blok daný několikadenním nevyspáním se ve střízlivé Praze zase uvolní. Pak dojde na Beit Teresin a 3D enzymy, co nám předvedli ve Weizmann Institute a my na to zírali jako za mlada na Krtečka. Také nám v laboratoři ukázali v jakémsi kukátku miliardu atomů, což nekecám, mám na to svědky napříč politickým i mediálním spektrem. Nový velvyslanec v Izraeli Tomáš Pojar mi po té seanci navrhoval, že by Reflex mohl dělat 3D obálky. Mohl jsem triumfovat tím, že ABC z naší vydavatelské rodiny už 3D obrázky dávno uvedlo a to i s příslušnými brýlemi.
Tak pokud zítra, zase nevybuchne islandská sopka a nevypukne válka ve středomoří, všechno to dopíšu a nic si nevymyslím. V Izraeli není třeba si vymýšlet.
JAN JANDOUREK, TEL AVIV, 5. 5. 2010
