Kde to žijeme? U baru se zvrací a pod výčepem jsou mrtvoly
Zatímco Luděk řeší nechutnou situaci v irské hospodě, Milda podává žalobu na neznámého pachatele. Události kolem fotbalu nebyly ještě nikdy tak dramatické.
Ahoj, Mildo.
Jak možná víš, mojí základnou pro sledování anglického fotbalu je hospoda JJ Murphys na Malé Straně. Mimo hlavní turistické trasy. Není to ani fan hospoda, na rozdíl třeba od Zlaté hvězdy ve Smečkách, kde vždy uvidíš jakýkoli fotbal chceš. V JJ Murphys jsem velmi často sám, občas poslouchaje kecy irského barmana, který fandí Tottenhamu, což náš vztah arogantní zákazník / drzý sloužící jen utužuje. Občas tam proto jdu jen tak, podívat se na zápasy týmů, které toužím vidět prohrát. Zápas Man U proti Wolves v Carling Cupu je přesně ten případ. První půlka nenabízí moc, ve druhé je to najednou nahoru a dolů a B tým Man U má problémy. V šedesáté minutě barman (ne ten Ir, ale jeho záskok, fajn kluk, který se zdá mluvit až podezřelým množstvím slovanských jazyků) za stavu 2:1 pro Man U praví "Wolves dají gól, to je jistý". Trvá pět minut, než se jeho proroctví vyplní. Je přibližně dvacet minut do konce a já se těším, že prodloužení mi dá záminku objednat si další pivo, když tu se přichomítne na bar chlapík, oblečený značně oficiálně a mluvící velmi spisovně, který si objedná Guinness.
Když se otočím vzápětí na bar, chlapík s Guinnessem kouká na barmana, který vrací spisovnému guinnessářovi drobné. Ale na něm je něco v tu chvíli špatně. Nejdřív to dojde mně. Ta nestrávená okurka od oběda na guinnessářově spodním rtu je něco, co tam předtím nebylo. Stejně tak jeho výraz - něco hodně provinilého v očích. A když chlapík, který právě vypil tři Guinnessy ve světovém rekordu na čas, říká barmanovi: „Já se moc omlouvám, ale poblil jsem se vám pod bar", dojde mi, že jsem nikdy neměl dostatečně velké koule na to, abych dal takhle najevo, co si myslím o tom, že Man U dokáže rozhodovat zápasy v nastavení.
Trvalo skoro 20 minut, než se v Murphys rozhodli, zda to uklidí barman, nebo servírka. Nakonec to byl barman. Měl u toho stejně spruzený výraz, jako James McCarthy, trenér Wolves, který byl v tu chvíli na obrazovce. OK, neměl v ruce koště. A víš, co je nejhorší? Přesně tam, kde bylo včera nablito, přesně na tom samém místě (je to nejlepší místo na baru) budu zítra stát já a sledovat B tým Arsenalu, jak se snaží porazit Newcastle venku. A pak že život není pes...
Ciao Luďku,
víš, jak si připadám? Jako ta stará paní na vozíčku (v té detektivce jí hrála Jiřina Šejbalová a to byla tak dobrá herečka, že určitě nikdy nehrála za Slávii). Je sama v bytě. Je noc a hlas v telefonu vyhrožuje, že už si pro ni jde. Nebohá volá policii, ale služba na stanici říká: Nemůžeme dělat nic, zločin ještě nebyl dokonán.
Nebo tak nějak.
Já nesedím na vozíčku. Sedím na své sedačce tribuna východ 116/10/4 a před mýma očima zabíjejí klub. Volám, píšu, ale ozývá se: „Ještě se nic nestalo, klid…“
Ale já podávám žalobu na neznámého pachatele, který z mého milovaného klubu nejprve vysál peníze jako upír krev, pak vytáhl scénář insolventního řízení, snažil se zatajit pravého vlastníka, jakož i informace, že hráči dostali naposled zaplaceno v srpnu, a že akcionáři klubu dluží dvě stě milionu za stadion.
Mrtvola s dýkou v zádech na zemi výčepu rozhodně vypadá líp.
Agentury hlásí, že anglický klub Portsmouth je v likvidaci. A vyloženě vidím kolegu v klubovém dresu na tribuně východ 116/10/4. Vidím, jak se tento námořník z jihoanglického přístavu taky celé týdny chlácholil: To se přece nemůže stát. Co by byl svět bez Portsmouthu? Jenomže co by byl svět bez Lennona, Cobeina a Jiřiny Šejbalové… všechno a nic. Normálně běží dál.
Managemente, upřímně, jak může trenér Michal Petrouš, jehož jedinou kvalifikací je, že je ochoten dělat svou práci zadarmo, jak může nutit hráče sprintovat, vracet se v bloku a presovat už na půlce, když ví, že ti borci budou ještě po zápase roznášet pití v nočních klubech jako začínající herci, aby uživili rodinu?
Bojím se jen, zda takový povedený zápas není jen hedvábným šátkem na obličeji vojáka, jemuž nepozorovaně amputují nohu. Kruci, to se v tomhle státě skutečně nenajde nikdo, kdo má hloupých dvě stě melounu na koupi historicky důležitého klubu, dalších dvě stě na zalepení díry za stadion, sto milionů na dluh ENICu a dalších půl miliardy na další rozvoj a nákup dvou dobrých útočníků?
Kde to žijeme?
