Jan Berwid-Buquoy: Jak se ve skutečnosti perou špinavé peníze?
Václav Klaus prý v roce 1991 novinářce Barboře Tachecí v odpovědi na otázku, zda malé privatizaci nebudou dominovat „špinavé peníze“ veksláků, odpověděl: „Neexistují čisté a špinavé peníze!“ Co tím chtěl autor výroku národu říci, se dodnes přesně neví. Pakliže Klaus skutečně výrok vypustil do éteru (on to vehementně popírá), tak jde bezpochyby o kardinální hloupost politika a ekonoma současně. Je to asi takové, jako kdybych tvrdil, že matematiku se nikdo nepotřebuje dnes učit, protože už je stejně všechno vypočítané.
Fikce o praní peněz „zločineckými organizacemi“ je de facto legendou. V nejlepším případě polopravdou. Jedná se jenom o taktický manévr k odvádění pozornosti. Ona fikce je uměle šířena masmédii, aby se odváděla pozornost od skutečných propíračů. Jsou jimi především osoby naprosto bezúhonné. Lidé často používající velmi dobrou pověst. Snad podle hesla: Kdo je bohatý, je hezký, vtipný, a ještě krásně zpívá!
Asi tomu nebudete věřit, ale největšími propírači peněz jsou vlády naší planety Země a nemusí to být ani peníze vyloženě tzv. úplně špinavé. Každá vláda tohoto světa má zvláštní fondy (zpravodajské služby), u nichž se dost dobře neví, z jakých finančních prostředků vznikly a odkud jsou dotovány. Jde o příjmy a výdaje, které fungují mimo národní důchod. Jejich pohyb je nezdanitelný, protože se o nich oficiálně „vůbec nic neví“. Opravdu neví? Ekonomičtí experti jsou zajedno, že dvě až pět procent světového národního důchodu pochází z ilegálních pramenů. Odkud by to mohli vědět, kdyby ony „ilegální prameny“ v řádu stamiliard eur a dolarů neznali? Jinak, mezi námi, přátelé — ale nechte si to pro sebe –, peníze vidí dokonce i slepý!
Jednotlivci, osoby bezúhonné s vynikající pověstí — tedy ty, co jsou „hezké, vtipné a krásně zpívají“, sledují praním peněz zcela jiné cíle než jejich vlády. Může to být snaha vyhnout se zdanění příjmu, obcházení devizových překážek anebo též např. uplácením získat zajímavou, a tím i výnosnou zakázku. Paletu zájmů by bylo možné prodlužovat do nekonečna. Praní peněz (angl. money laudering) v soukromém, a tím pádem v mimovládním sektoru probíhá ve třech fázích:
1. Namáčení (placement): Osoba vkládá na účet peněžní prostředky pocházející z ilegálních příjmů (drogy, zbraně, prostituce, špionáž atd.) anebo legálních, ale nezdaněných příjmů (honoráře, finančně dotovaná vyznamenání, vysoké důchody v zahraničí, firemní zisky atd.). Aby se zametly stopy, je třeba částky rychle investovat. Tím nastupuje druhá fáze.
3. Ždímání (integration): Tím se vracejí proprané peníze zpátky v hotovosti na účet majitele jako legální prostředky z prodeje pozemků, zlata, akcií, starožitností, uměleckých děl atd.
Vznik pojmu „praní špinavých peněz“ je připisován americkému gangsterovi Al Caponovi. Prý investoval peníze ilegálně získané prodejem alkoholu a z prostituce do podnikání veřejných prádelen, resp. Čistíren, a tím je získával ve formě legálního příjmu opět „proprané“ zpět. Jedná se o legendu mající blíže k pohádce než ke skutečnosti. Al Capone nikdy nikde žádnou čistírnu ani prádelnu nevlastnil. Výraz praní špinavých peněz se poprvé objevil v anglickém tisku až v roce 1973. V Oxfordském slovníku anglického jazyka se onen výraz dává do souvislosti s aférou Watergate amerického prezidenta Richarda Nixona, která proběhla v roce 1972.
