Pomohl mi na nohy. Za to ho honil celý Václavák
Začalo to jako příběh z romantické komedie. Šel mě gentlemansky vyprovodit na zastávku Národní divadlo. Byl večer. Mráz. „Tramvaj už jede, poběž! To ještě stihneš,“ pobídl mě. Běh na podpatcích ale skončil šipkou pod tramvaj. Au. Ten člověk mě gentlemansky sebral, naložil do tramvaje, a ačkoli sám nikam jet nechtěl, zůstal se mnou.
Když jsem se o dvě stanice dál na zastávce s příznačným jménem — Lazarská – probrala s rukama odřenýma, od krve, stál nad námi revizor. Já lístek měla, ovšem gentleman nikam jet nezamýšlel. A poté, co na mě začaly jít mdloby, lístek jaksi neřešil. „Chtěla bych vám to vysvětlit … tady gentleman …,“ začala jsem ze sebe soukat, ale dvoumetrový revizor v modré bundě a s knírkem mi jaksi nepřál sluchu. „Vystupovat!“ Vypotácela jsem se a na sedadle nechala růžovošedý pléd i čepici, které od té chvíle pohřešuji. (Poctivý nálezce má u mě minimálně kafe a medovník.)
Bravo! Pomáhat a chránit!
Na Václaváku se to hemží podivnými živly, pasáky, prostitutkami, ale celý sbor neměl nic jiného na práci než dobrou půlhodinu pronásledovat člověka, jenž mi pomohl na nohy.
Následující den všichni chtěli fotografovat moji hlavu a připevňovat na ni natáčky (s elektrodami). Když jsem opět nabrala rovnováhu, zamířila jsem si to — marně — na ztráty a nálezy a pak na „odbor přepravní kontroly“ – podat stížnost. „Přistoupila jsem na zlodějinu jménem Opencard, tvrdě platím. A když je mi zle, tak člověka, který mi pomůže, pronásledují jako v bondovce. Přijde vám to normální?“ „Takže on utekl před pokutou a vy jste si přišla stěžovat? Přijde vám to normální? Takových pohádek jsme slyšeli! Sami jsme byli v terénu, to pořád někdo zrovna omdlívá nebo jede z pohřbu!“ začali mě okamžitě znevěrohodňovat bývalí revizoři Dempsey (Miloš Vagner) a Makepeaceová (?). Nechali mě nadiktovat, co se stalo, neustále mě při tom přerušovali:“ A proč vás nepoložil na lavičku?“ (Byl mráz.) „A nezavolal sanitku? Já bych zavolala sanitku!“ (Semlelo se to během pár minut a revizora nenapadlo pomoci vůbec.) „A kdoví, jestli jste nebyli hrubí! (Byli jsme slušně oblečení, střízliví, v defenzívě.) „Byla jste někdy v cizině? Být v Německu, už jste oba ve vazbě!“ (V Nizozemsku mi v busu lístek neprodali, bylo to jen jednu stanici, prý platit nemusím, když je to za rohem. Ve Švédsku jsem byla svědkem toho, že revizor řekl pasažérovi: „Nemáte lístek? Gratuluju, tak jedete zadarmo. Příště si ho kupte.“)
Když jsem jejich arogantní výslech, plný zpochybňování každé své věty, rozdýchávala, zvyšovali hlas: „Tak rychle, zdržujete ostatní! Měla jste si to sepsat předem!“ Jistě, mají tam asi narváno, asi je na co si stěžovat. Výsledek vyšetřování mi prý sdělí za 60 dní – písemně.
To je pak nemilé, zohledňovat něčí natlučenou hlavu a chovat se jako člověk, když už už cítíte stočtyřicetikačku.
P. S.: A abych nebyla nespravedlivá, slíbila jsem paní mluvčí, že zveřejním i další čísla, že se vcítím i do druhé strany: Revizoři byli tak aktivní, že vloni zkontrolovali 6,7 mil. cestujících. Načapali 241 722 černých pasažérů. Cestující jim způsobili 64 úrazů, 33x museli zůstat na neschopence.
