Právě jsem se vrátila z dvoutýdenních prázdnin pod stanem. V rámci následné rekonvalescence, která obnáší dlouhý spánek (ve stanu, jak známo, se spát nedá) a nekonečnou sprchu (a, jak též známo, málokdy sprchovat), rekapituluji.
Byla jsem v lesích, koupala se v rybnících a přešla nejednu horu. Děti jsem naučila skákat přes gumu, postavit a zbourat stan, zalepit duši kola a přečetla jim Hobita až na stranu sto sedmdesát čtyři. Společně jsem přežili několik bouřek, jeden nálet rozšafných Moraváků posílených slivovicí i sváteční řidiče na tu rozpálených, tu mokrých okreskách. A s mými dětmi denně pokládaných otázek typu „co je nekonečno? co má kosmetika společného s kosmem? a kam mizí hvězdy?“ jsme nečekaně vyřešili tu poslední.
Když jsme jednoho horkého dopoledne přešli vyprahlé Klokočské skály, odpověď na tu poslední otázku se z ničeho nic vyjevila. Jdeme lesem a za stromy probleskuje mýtina. Z ní je slyšet něco neuvěřitelného – zpěv Karla Gotta, vzápětí, bez přípravy Michala Davida a hned zase Bee Gees. Vyjdeme zpoza stromů a na pasece u syntezátorů sedí muž a žena s blýskavýma rohy na hlavě a před nimi křepčí muž s mikrofonem a mění hlasy. Na terase hospody sedí asi třicet zjevně zainteresovaných pohupujících se veselých lidí, na okolních lavičkách a pařezech pak roztroušených deset dvacet zmatených jedlíků zelňačky, kteří sem jako my zabloudili. Strůjcem nečekané zábavy na louce za lesem byl Vladimír Hron, relativně nedávná varietní hvězda České televize, zpěvák, bavič, konferenciér, jak se u nás takovým říká. Kdybych to neviděla na vlastní oči, neuvěřím. Viděli jsme to ale všichni tři a ujasnili jsme si, že nám sice přibylo otázek jako třeba „proč ten pán tady zpívá?“ a „co to tady zpívá?“, ale jedna zásadní ubyla: „Kam mizí hvězdy?“ „Přece za les, za mlhu hustou tak, že by se dala krájet, a možná ještě dál, kde býval rybníček brčálník.“
