Město vs vesnice aneb rok na vsi

Ovečkin se raduje. Největší ruský nepřítel Čechů na ledě slaví příchod Vokouna

Život a styl

Ve větším městě je čas jakousi konstantou, jež se splaší případně pouze v nočních a brzkých ranních hodinách, když člověk vklopýtne do ulice z dřevěných dveří Blue lightu a dotančí pár kroků přes ulici do svého bytu na Starém městě. Ale stačí letmý pohled z okna na turisty zaplněný Karlův most a může si oddechnout, tep se zklidní, zem přestane být nestabilně se třesoucí příčinou splašeného žaludku. Vše je, jak má být. Jak se dalo očekávat. V létě, v zimě. Příroda je pro městského člověka čímsi romanticky vzdáleným, něčím, za čím se jezdí kabrioletem ven na Slapy nebo čtyřkolkou do Špindlu. Pamatuji si to moc dobře. Jen jednou za těch víc než patnáct let, co jsem žila v Praze a převážně v samém centru, jsme stanuli přírodě tváří v tvář: když nám povodně z Vltavy na Kampě vtrhly do sklepa a prvního patra. To nebylo zrovna košer. Ale další roky na ně daly celkem rychle zapomenout.

 

Před dvěma lety jsem se dobrovolně přesadila na druhý konec republiky, do domku se sklepy plnými sudů vína a zapuštěného v kopci, obklopeného vinicemi a ovocným sadem. Přišla jsem sem ale chybně v roce, kdy tady voda řádila tak, jako v Praze nikdy, kdy jsme přišli o hrozny, o ovoce a málem i o dům. Dokonce nateklo i do prastarého sklepa. Byl to prostě rok ze špatného snu. Z noční můry městského člověka. Zatímco já jsem s vyděšeným pohledem vstřebávala přítomnost aktivní přírody na každém kroku a můj žaludek se uklidňoval archivními zásobami z nevytopených sklepů, všichni okolo mě jen stoicky krčili rameny. Tak to prostě chodí.

 

Norský vrah může i za výbuchy v centru Osla. Zbraně na masakr chtěl nakoupit i v Praze

Zprávy

 

Rok se s rokem sešel a já mám pocit, že žiji na jiné planetě. Kdybych se přistěhovala letos, stala by se ze mě pro kolegy nesnesitelná ruralistka. Zcela jistě bych totiž propadla okouzlení venkovem. Letošní rok i se svou tuhou zimou (kterou běžně absolutně nesnáším) je zatím tak idylický, že tomu až nechci věřit. Všechny stromy jsou obsypané, vinohrad jen zpívá, rajčata, okurky, melouny i papriky rodí o závod, meruňky, jež byly loni fatálně nedostatkové, sladce uhnívají čvachtajíce mi pod nohama – protože desítky sklenic marmelád a stovky litrů mače kvasícího na meruňkovici jsou již dávno vedle sebe ve sklepě. Komár ani jeden, sem tam peloton žab a hlemýžďů (nezaměňovat za slimáky, ty tady nemáme moc rádi; sežerou, na co přijdou). A tak zatímco loni jsem zalomená mezi sudy (Vlomit se mezi dva sudy a tak si podpírat bedra je nejideálnější poloha/postoj ve sklepě, když člověk prochutnává, co vlastně má. Vydržíte tak několik hodin, aniž by vás chytla do čehokoliv křeč.

 

Černé skříňky zmizí z letadel. Co je nahradí?

Zprávy

 

Hlas egyptské revoluce Ramy Essam skládá písně za dvě minuty

Zprávy

Jen je nutné mít obuté buď důchodky nebo vlněné podkolenky a gumáky.) vzpomínala se slzami v očích na byt u Karlova mostu a davy turistů mi připadaly jako slast oproti bodajícím a sajícím komářím bestiím, letos spokojeně ležím s počítačem v houpací síti pod meruňkou, kterou musím jít za pár hodin otrhat a přihodit do barelů s mačem než půjdu zadělat těsto na božíhodové koláčky, a vzpomínám, co se mi to vlastně na tom městě tak moc líbilo. (Živě si na to zase za pár dnů vzpomenu, až budu sedět bez gumáků a slámy ve vlasech v Cafe Savoy a vést takzvaně intelektuální debatu. A budu hledat důvod, proč se v Praze o pár dnů déle zdržet.)