Tragédie zvaná Barrandovské terasy: Za tohle komunisti nemůžou
Jeden z nejlepších poválečných českých kuchařů Josef Borek kdysi prohlásil: „Barrandovské terasy jsou naším moderním Pražským hradem.“ Onen gastronom věděl, o čem mluví.
Abychom mohli na tuto otázku správně odpovědět, je nutné začít úplně od začátku. V roce 1924 se vrátil z návštěvy USA do Prahy podnikatel Václav M. Havel. V San Franciscu ho zaujal restaurační pavilon jménem Cliff House umístěný na skále nad Tichým oceánem. Nafotil celou řadu snímků a ty poté v Praze předložil architektovi Maxovi Urbanovi. Ten se sice nechal inspirovat americkým Cliff Housem, ale projekt podstatně rozšířil, přepracoval a obohatil jej dalšími prvky funkcionalizmu. Havel trval na tom, že monument musí být vystaven na úpatí Barrandovské skály, aby pohledem od Vltavy připomínal „moderní Hradčany“. Šlo o geniální myšlenku: výletníci cestující dole na parnících nemohli monument přehlédnout…
Slavnostní otevření teras se konalo 4. října 1929 a zúčastnilo se ho okolo 50 000 návštěvníků. V areálu se netrhly dveře. Stalo se z něj vyhledávané místo nejen pražské smetánky, ale i širokých středních vrstev obyvatelstva. V plné letní sezóně se zde v neděli vařilo až 3000 obědů. K tanci vyhrával nejpopulárnější pražský orchestr R. A. Dvorského. V módě byl swing a charleston. V roce 1930 vybudoval Havel pod Barrandovskou skálou nejmodernější plovárnu v Evropě podle projektu Václava Kolátora se skokanskou věží opatřenou jedním deseti a jedním pětimetrovým můstkem. Bazén měl ideální délku 50 m. Tribuny a kapacita plovárny mohly pojmout až 4000 návštěvníků. Gastronomicky byly zaopatřeny přímo z Barrandovských teras zvláštním výtahem. Havel dokonce zřídil speciální tramvajovou a autobusovou linku, dovážející za mírný poplatek hosty přímo z centra Prahy na Barrandovské terasy a zpět.
Ačkoli terasy jako takové byly sezónní záležitostí, „Francouzská restaurace“ a „Trilobit bar“ (vybaveny vynikajícím funkcionalistickým nábytkem architektky Hany Kučerové-Záveské) byli otevřeny celoročně. Havlův areál fungoval 365 dní v roce a nikdy nezavíral. Takovými „moderními Hradčany“ nedisponovalo žádné jiné hlavní město na světě. Kdo to chtěl prožít, musel do Prahy na Barrandov. Šéfkuchař Borek tedy mohl s klidným svědomím prohlásit: „V létě se na terasách mluví všemi evropskými jazyky…“
První existenční ránou pro Barrandovské terasy byla okupace Československa v letech 1939 - 1945. Němečtí nacisté sice v roce 1939 vybudovali dokonce železniční dráhu mezi Hlavním nádražím a Barrandovem zvanou „Rychlíková linka Q“ (Schnellzugbahn Q), která dovážela klientelu na terasy prakticky bez zastávky, ale problém byl v kvalitě návštěvníků. Takřka výhradně se jednalo o německou armádu a české milenky okupačních vojáků. Tato klientela nepřinášela žádný hmatatelný zisk a navíc nezřídka v opilosti demolovala zařízení areálu. Nadmořská výška teras činí 302 m a zasklená rozhledna je 15m vysoká. To německý Wehrmacht považoval za strategicky výhodnou polohu pro pozorování a umístění protiletecké obrany v případě spojeneckých náletů na Prahu. Místo rekreačního a zábavního střediska se stal Barrandov nacistickou vojenskou pevností…
Po válce se pokoušel prezident Beneš dostat majetek rodiny Havlů do sféry svých dekretů a „znárodnit“ (rozuměj ukrást) jej. Avšak, důkazy o tzv. „spolupráci Miloše Havla (bratr Václava M. Havla) s německými okupanty“ nebyly dostačující. Vláda tedy objekt alespoň ignorovala a tak zůstal areál takový, jak jej opustili nacističtí okupanti v roce 1945. Byly nutné investice pro naléhavé opravy. V roce 1952 byl pražský palác Lucerna, stejně jako Barrandovské terasy, „znárodněn“ komunistickou vládou. Na rozdíl od Beneše a Gottwalda, rozpoznal president Antonín Zápotocký význam a světovou jedinečnost této architektury. Tvrdil, předsedovi vlády Viliamu Širokému, že zde bude „rekreační centrum pro pracující lid“ a dal Širokému příkaz, aby se o to postaral. Široký měl patrně pod pojmem „pracující lid“ svoji představu a tak se na Barrandovských terasách střídali komunističtí diplomaté a jedna delegace za druhou z celého východního bloku. Starý lesk nebyl sice areálu navrácen, ale funkčnost byla obnovena. Zní to naprosto absurdně, ale tento architektonický skvost zachránil v době po II. světové válce komunista Antonín Zápotocký. KSČ stavbu potom opatrovala jako oko v hlavě a šla dokonce tak daleko, že v roce 1988 byl areál restaurace, včetně bazénu se skokanskou věží prohlášen za kulturní památku. Komunistickému vedení šlo o to, za všech okolností učinit objekt nezničitelným…
