Vladimír Mertlík: Nečasovo doživotní domácí vězení i love story Ratha s Bradáčovou
Čtenář MF Dnes Dušan Valenčík vyjádřil minulý týden v listu podezření ze šikany Davida Ratha – navíc se sexuálním podtextem – ze strany vrchní státní zástupkyně. Vedlo ho k tomu zjištění, že prý Lenka Bradáčová pronásleduje českého Monte Christa za to, že chce nosit v kriminále vlastní tepláky a ponožky, a diví se Valenčík i Rath, že jí to vadí. To je se tak stává, že pokud někdo krade a lže, dříve či později končí v base. A basa, jak známo, není žádná fashion show! To, že napudrovaný arogantní spratek – který s kumpány ukradl stovky milionů a o další stát připravil obstrukcemi během procesu – musí prdět do stejných trenclí jako ostatní odsouzení, je to nejmenší, co se mu mohlo stát. Ty své ať si šetří, z průběhu zbývajících procesů totiž hrozí, že se mu ještě mohou hodit. To, že by se ve výdejním skladu dotyčného ústavu nápravy měla pro stejné tepláky a ponožky zastavit i řada jiných výtečníků, je věc druhá.
Pár dní poté, co v první polovině května podala Jaroslava Pokorná Jermanová trestní oznámení na záchranářku Veroniku Brožovou, ale nechtěla přitom upřesnit, na koho oznámení míří a co se mělo stát, vydal její úřad zprávu, že už dříve požádala policii, ať trestní oznámení „znovu posoudí“.
Co to znamená, nechápal nikdo, nepochybně ani paní hejtmanka. Ale už máme jasno! Úřad hejtmanky zveřejnil dopis z 18. května, v němž jako oznamovatelka trestného činu neznámého charakteru píše, že záchranářka Brožová byla „zneužita pro uměle vytvořenou a senzacechtivou mediální kampaň“. Zároveň požádala policii, ať ale dál prověřuje roli regionálních novin. Je to obrat stejně dramatický, jako by oznamovatelka znásilnění Robertem u soudu oznámení doplnila o informaci, že byla „zneužita pro uměle vytvořenou a senzacechtivou mediální kampaň“, neboť nešlo o Roberta, ale o robertka, vedeného její rukou.
Tečku za příběhem štvanice na Veroniku Brožovou napsala policie, když došla k závěru, že se trestný čin nestal. Zpětné zrcátko se ale domnívá, že skutečně poslední tečkou za eskapádou středočeské hejtmanky by měla být její návštěva na gastro oddělení krajské kliniky spojená s vyšetřením stolice – v případě dámy mluvme o vyšetření metabolismu – protože dotyčná nemůže být zcela zdráva.
Květen – lásky čas – přinesl další životní katastrofu pro Petra Nečase. Pan Čistý, jak byl nazýván, ztratil panenskou čistot, jak jinak než skrze chtíč. Soud jej uznal vinným z křivé výpovědi a může vydat trestní příkaz, který uloží Nečasovi až roční podmíněný trest či až roční domácí vězení, případně obecně prospěšné práce nebo trest peněžitý. Má to háček! Platí-li pravidlo, že za tentýž trestný čin nelze zločince – v tomto případě spíš mamlase – potrestat dvakrát, pak je vítězství obhajoby nasnadě. Všechny tři výše uvedené tresty již Petr Nečas totiž obdržel a tresty vykonává.
Roční podmíněný trest vězení se změnil v nepodmíněné doživotní peklo s Janou Nagyovou aka Nečasovou ztížené doživotním domácím vězením kombinovaným s výkonem prospěšných prací pro Janulku a peněžitý trest je nejen samozřejmý, ale i pěkně mastný. Nečasův advokát sdělil, že se klient bude bránit, ale to měl asi učinit dřív. Každý příběh má mít poučení a ta jsou v tomto případě dokonce dvě. V případě Jany Nečasové platí, že chtíč finanční a mocenský vedl k naplnění rčení: Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá. Chtíč erotický pak přivedl Petra Nečase k naplnění tragického rčení, že: Ku*da proti vodě utáhne tři lodě, zvláště je-li vše spojeno s pranostikou: (Nejen) v březnu si skřivan musí vrznout, i kdyby měl zmrznout. Jak k tomu ale přijdou ti, co si nevrzli, letos ještě neohřáli a i tak spadli do socansko-komoušské jámy, kterou vykopal někdo jiný.
Vyjádření Miloše Zemana vyvolávají někdy smích, jindy husí kůži studu. Jeho včerejší „nedoporučení“ Vystrčilovy cesty na Tchaj-wan – na které se ho nikdo neptal – připomíná odpověď komoušských úřadů na žádost kamaráda Zpětného zrcátka Zdeňka Landy o výjezd do skorokapitalistického zahraničí na letní dovolenou 1977: „Vaše žádost o výjezd do Jugoslávie se zamítá,“ napsal Zdeňkovi příslušný odbor MV ČR, „neboť není v souladu se zájmy Československé socialistické republiky.“
Vtipálek Landa obratem písemně opáčil, že jeho žádost zřejmě nebyla pochopena správně, neboť rozhodně neměl v úmyslu vyjet do zahraničí v zájmu ČSSR, ale jen v zájmu své dovolené. Odpovědi se už ale nikdy nedočkal.
S taktikou naivního pitomce ale uspěl v době Kubánské krize 1962, která hrozila přerůst v jaderný konflikt mezi USA a SSSR. Krize vypukla v důsledku utajovaného rozmístění sovětských raket středního doletu na Kubě, když v reakci na to vyhlásily USA blokádu Kuby flotilou plavidel US Navy, aby zabránily dopravě dalších raket na tzv. „Ostrov svobody“. To se nakonec podařilo, neboť sovětská plavidla se na hranici kontrolované zóny opravdu obrátila na cestu zpět. Landův husarský kousek se ale odehrál ještě v době největší eskalace krize.
Podnikový výbor ROH svolal aktiv pracujících a vyhlásil sbírku ve výši 10 Kčs (tj. čtyř 12° Plzní Urquell) na podporu Kuby. Souhlas pracujících podniku mělo vyjádřit demokratické hlasování a tehdy přišla Landova chvíle. Zatímco my zbabělci jsme s reptáním zvedli ruku a připravili se o hezký večer a čtyři plzně, Zdeněk se zdržel hlasování, což vzbudilo úžas a vzrušený šepot u předsednického pultu. Na otázku předsedy ZO KSČ, zda soudruh Landa odmítá podpořit kubánské soudruhy (!?), Zdeněk opáčil, že v žádném případě. Jen s ohledem na blokádu Kuby plavidly amerických agresorů žádá záruky od Závodního výboru ROH případně ZO KSČ, že se jeho „pětka“ skrz americkou blokádu opravdu dostane do rukou kubánských pracujících, protože by nerad, aby skončila ve chřtánu amerických agresorů a válečných štváčů z Wall Streetu. Když pouhé přesvědčení členů výboru Zdeňkovi nestačilo a nikdo z výboru se neměl k tomu, převzít odpovědnost za případné posílení studenoválečnické štvavé politiky USA, ušetřil mizera Landa 10 Kčs a stal se na dílně hrdinou podniku.
Major Chechtáček se věnoval výchově Zpětného zrcátka a zbývajícího mužstva tím, že na PŠM (Polické školení mužstva) odhaloval záludnosti kapitalisto-imperialistické ideologie i diverzi skrytou ve filmech, knihách a umění obecně, která měla za cíl rozvrátit pevné řady roty. Jeho chvíle nastala, když se do kina blízkých Bohušovic dostal film Lásky jedné plavovlásky. Jen pamětníci doby vědí, jakou byl událostí a jak silně erotický byl na svou dobu jeho obsah i vizuál. Není divu, že celá rota měla v plánu čas povolených vycházek věnovat návštěvě kina bez ohledu na to, že se tam netočilo pivo. Major Chechtáček se rozhodl postavit čelem této diverzní akci a celé PŠM věnoval varování před filmem, který „je jen sprostou pornografií“ a způsobí na našich duších a charakterech neopravitelné škody. Zpětné zrcátko a výše zmíněný Zdeněk Landa projevili o téma rozdílu mezi uměním a pornografií enormní zájem nekonečným kladením doplňujících otázek. Když žádali po majoru Chechtáčkovi definici rozlišení, kdy je nahota ještě muzejním uměním a kdy pornografií, zdálo se, že se samozvaný Učitel národů dostal do úzkých. Vzápětí však zvítězila marxisticko-leninská dialektika a v majorových očích se objevil žár poznání: „To je jednoduchý, soudruzi! Umění je to, když má pizdu holou, a pornografie, když ji má chlupatou!“
Světový imperialismus se zachvěl obavami před silou uvědomění obránců míru, kteří večer obsadili bohušovické kino ve snaze zahlédnout aspoň kousek orgánu, který je tak ostrou dělicí čarou mezi uměním a brakem porna. Šlo o to, odhalit, zda po dopolední veselé tragédii na PŠM uvidí večer v kině smutnou komedii – o to, zda tou pornografií nebylo dopolední školení, zatímco večerní film uměním. Takový byl čas zvolna, ale jen nakrátko tajícího bolševismu 1965. Trvalo to jen tři roky, kdy jeho směšnost zůstala, ale přidal k ní na dalších dvacet let opět i krutost.
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík.
