Vladimír Mertlík: Nic na světě se nemění, jen kostýmy a kulisy aneb Smutný odchod TGM ze scény
Veřejnost trápí v současné době otázka, zda je pro zemi větší hrozbou schopnost viru Covid-19 ovládnout zemi na hranici pandemie či neschopnost vlády řídit stát lépe než s inteligencí řeznického psa. Politicky gramotnou část obyvatelstva pak k tomu trápí fyzický i intelektuální stav prezidenta a otázka, zda je horší, pokud jeho stav způsobuje, že prezident nekoná, nebo to, když infuzemi probrán konat začne! Nejde o nic nového. Ohlédnutím za jedenácti prezidenty dojdeme zjištění, že šest z nich končilo úřad na hraně kómatu – a to necháváme bez komentáře aktuální situaci, v níž ale zásadní obrat k lepšímu očekávat nelze.
Týden mezi 14. – 21. prosincem je plný událostí, které zásadně poznamenaly české dějiny. Jednou z nich byla po abdikaci (14. prosince 1935) prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka volba jeho nástupce, Edvarda Beneše, dne 18. prosince téhož roku. Ve zpětném ohlédnutí se jeví, že od těchto dní se datuje pozvolný pád nové republiky na dno. Připomeňme si proto, co tomuto zlomovému datu předcházelo.
V předvečer 15. výročí vzniku republiky v roce 1933 dostává vývěsní štít s názvem ČSR další trhlinu, když agitace vůdčí osobnosti boje za slovenskou autonomii, kněze a politika Andreje Hlinky vyvrcholí v Nitře pokusem o puč. V reakci se prezident Masaryk rozhodne demonstrovat sílu státu 28. října konáním vojenské přehlídky na Václavském náměstí, s tím, že ji ve svých 83 letech (!) vykoná sám a na koni projede Prahou. Protože jeho oblíbený kůň Hektor je již na nebeských pastvinách, TGM slib splní dokonce na vypůjčeném policejním koni!
Nicméně se zdá, že prezident ztrácí intelektuální kontakt s aktuální realitou, což se projevuje i v jeho veřejných prohlášeních. Jde o kombinaci řady faktorů, které souvisí s jeho stářím, polemickou povahou i filozofií vidění světa, který je ale už zcela jiný, než jak jej starý pán vidí, chápe a v jakých měřítkách či hodnotách jej umí posoudit. TGM si nepřipouští, že pojmy socialismus, fašismus i nacionální vlastenectví dostaly zcela jiný význam a obsah. Nikdy se také, stejně jako většina jeho vrstevníků nezbaví chronického antagonismu vůči němectví i náboženství a naopak slabosti pro vše slovanské. Nástup Hitlera k moci nastolil nové zásadní téma, konflikt demokracie a diktatury, ale Masaryk vidí aktuální hrozbu v teokracii, jíž má na mysli – dle svých slov – „katolicko-germánský monarchismus“. V ideologických zákopech nepřítele vidí stále habsburskou monarchii, místo aby vnímal nebezpečí diktatur fašismu, nacismu i patnáct let hrůz bolševismu.
Britskému novináři Slaterovi řekl 19. března 1933, že: „…ve fašismu je jakýsi prvek demokracie. Aby měl úspěch, musí fašismus vyhovovat veřejnému cítění a zájmům. Mussolini zatlačil monarchismus.“
O tři měsíce později v rozhovoru s E. A. Mowrerem dokonce prohlásí: „Noví vůdcové potřebují podporu národa a všichni vycházejí z lidu – Hitler, Mussolini i Stalin nutně pocházejí z lidu. Také to jest určitý druh demokracie.“
A vrcholem jeho úvah je vyjádření S. Stoneovi v srpnu 1933: „Demokracie činí opatření, pokud jde o soustředění moci do několika málo rukou v době krize; dokonce i Hitler byl německým lidem zvolen. Také prezident Roosevelt má diktátorské pravomoci. (sic!)
Své názory a pohled na události roku shrne 12. prosince v rozhovoru pro polský list „Ilustrovany Kuryer Codzienny“, když na otázku: „Nevidíte příští válku?“ odpoví: „Ne! Svět nemá na válku peníze a existují také mravní příkazy.“, a odmítne i další otázku, zda je ohrožena demokracie odpovědí: „Tvrdím, že ne! Lidem, kteří křičí, je třeba odpovědět: Je krize, ale jen krize myslí.“
Na tvrzení redaktora, jak lidé na hranicích s Německem válku čekají, odpovídá slovy: „Ano, čekají ji, já vím, ale to jsou lidé rozčilení, kteří neznají situaci.“, a na dotaz, zda je přesvědčen, že se svět vyhne válce a nastanou dobré časy, přichází od TGM jasná odpověď: „Rozhodně ano!“
V závěru pak dodává, že svou víru opírá „…o historii pokroku. Svět i národy mají smysl pro lidskost – logos – to je třeba říci! Proto věřím a jsem klidný!“
Klidný je v tu chvíli ale jen prezident Masaryk – jako jeden z mála, ne-li jediný.
Téhož dne, 12. prosince 1933, umírá na srdeční zástavu trojnásobný ministerský předseda Antonín Švehla, v němž Hrad a hlavně Edvard Beneš ztrácejí zásadního kritika a odpůrce. Až nyní proniknou – díky Čapkovi – k uchu TGM Švehlova nelichotivá slova. Přestože se Čapek ani neodvažuje říci všechno, prohlášení Švehly, že „Beneš je neštěstím republiky a jeho politika povede národ do zkázy!“, je silná káva. Čapkovu poznámku, že TGM je milý člověk, měl dokonce Švehla odmítnout slovy: „Masaryk je tvrdý člověk. On má milé oči, ale podívejte se na jeho ústa!“
Stejně stručná je i Masarykova odpověď: „Když tvrdý, tak tvrdý!“ Je však pravdou, že přes dřívější konflikty a uvedené výroky se Masaryk zachová státnicky a na pohřbu vyjádří Švehlovi velkou úctu. Na jaře 1934 ale přichází série Masarykových kolapsů. Při prvním záchvatu dojde k přechodnému oslepnutí kvůli podkrvení mozkových cév a jeho stav se dramaticky zhorší, když dokonce ochrne na pravou ruku a nohu.
Přesto však není v zemi větší sjednocující osobnost, navíc respektovaná v zahraničí. To je hlavní důvod, proč je TGM zvolen 24. května 1934 prezidentem republiky 327 hlasy z celkových 418 i počtvrté. Jeho volbě se postaví – jak jinak – komunisté, kteří akt volby narušují skandováním „Ne Masaryk, ale Lenin!“, který přitom leží již deset let vycpaný v mauzoleu na Rudém náměstí.
Proti se postavili také Hlinkovi luďáci, maďarští socialisté a nacionalisté, liga Jiřího Stříbrného a národní demokraté věčného protivníka Karla Kramáře. Velkou roli hraje ale fakt, že není vůle přijmout Masarykovo přání a odkaz rovný příkazu, uvést do funkce prezidenta jako následovníka Edvarda Beneše. Proto TGM zvítězí i tentokrát, tváří v tvář své soše z bílého mramoru a bez ohledu na svůj velmi špatný zdravotní stav. Během ceremoniálu musí být čtyřiaosmdesátiletý Masaryk podpírán premiérem Malypetrem i kancléřem Šámalem a nejistou chůzi i pohyby umocní fakt, že mu slova přísahy musí být napovídána. Také setkání se zástupci diplomatického sboru musí být předčasně ukončeno pro prezidentovu časoprostorovou indispozici a jeho stav je vysvětlován vyčerpáním po chřipce. O skutečném stavu prezidenta většina členů vlády neví nic. Z důvodů ambicí vůdců koalice i odporu ke kandidatuře Edvarda Beneše je tedy TGM nucen obětovat se. Činí tak v boji s nemocí, k níž se přidá neschopnost mluvit a jindy vést konverzaci jen anglicky. Ve zvolněném tempu vede jednání a přijímá i soukromé návštěvy, dává si předčítat denní tisk a sleduje literaturu, zvláště historickou a politickou. V tomto módu stráví 7. března 1935 TGM oslavy 85. narozenin v Lánech, kam za ním přijíždějí delegace sněmovny, státních úřadů a korporací, aby mu vzdaly hold. Ještě jednou Masarykova vůle zvítězí a koncem srpna nastává zlepšení. Pryč jsou však prezidentovy legendární projížďky na koni lánskou oborou či Prahou, stejně jako „sokolování“, jak nazýval svá prostná cvičení. Zprávy, které k němu přicházejí, jsou ještě horší než ty, které podává lékařské koncilium o jeho zdravotním stavu vládě a tak 28. prosince 1934 vydává prezident rozkaz o prodloužení vojenské prezenční služby na dva roky.
Parlamentní volby 1935 vyhrála s drtivým náskokem Henleinova Sudetoněmecká strana (SdP). Se ziskem více než 1,2 milionu hlasů je největší stranou, zatímco Národní sjednocení Kramáře a Stříbrného se po volebním výprasku stáhlo do kouta. Vláda bez henleinovců vydrží jen tak dlouho jako listí na stromech. Poslední ranou je 22. listopadu oznámení TGM o úmyslu rezignovat, ale s výslovným přáním, aby prezidentem byl zvolen Beneš! Dne 14. prosince TGM abdikuje. Předcházel tomu měsíc konfliktů, podrazů a politických kšeftů o to, kdo usedne na trůn. Následující události ovlivní dějiny země na 55 let. Stručně řečeno – prezidentská volba 1935 není nic pěkného! Již v den abdikace existuje tajná dohoda ministerského předsedy Milana Hodži a Edvarda Beneše, že jediným kandidátem bude Beneš! Když se pakt provalí, začne část agrárníků – ostře stojících proti Benešovi – přesvědčovat Hodžu, aby kandidaturu přijal sám – že pro něj jako Slováka budou hlasovat Slováci, nemající zájem, aby Benešův vliv stoupl. O týden později si přisadí Benešův „úhlavní přítel“ Kramář, když demonstrativně ohlásí vlastní kandidaturu.
Probenešovské křídlo tvrdí: „Za Benešovou kandidaturu se postavily i Francie, Rakousko či Anglie!“, zatímco odpůrci Beneše i politiky Hradu volají: „Nehodláme tolerovat byzantismus a nedemokratické metody Hradu a socialistických stran, vnucujících lidu svoji vůli!“ Vypukl nesmiřitelný boj a zákopy se již nedají zasypat. Antibenešovci hledají kandidáta kdekoli, i v řadách jiných stran, ale sociální demokraté i lidovci nabídku odmítají. Nakonec agrárníci najdou spásu mimo politiku, když jejich nabídku přijme Bohumil Němec, významný vědec, botanik a rektor UK. Pokud bylo cílem zasáhnout Beneše, povedlo se! Zvláště když se za Němce postaví i Kramářovo Národní sjednocení, čímž Němec dostane punc národního kandidáta.
„Celá ta věc je pro mne tak urážlivá, že vůbec už ji mám dost. Já se přece nedám zvolit proti národnímu kandidátu komunisty a henleinovci! Řekněte jim, že jsem na to příliš velkým vlastencem!“, hřímá s patosem jemu vlastním Edvard Beneš při jednání s kancléřem.
Ale řeči se vedou a voda teče! Jako obvykle se vzápětí ukáže, že Beneš je schopen se v honbě za funkcí prezidenta spojit i s ďáblem! Nebude to naposledy, ale o tom až zítra!
Pro dnešek je to vše, co jsem zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík.
