Vladimír Mertlík: Křik korunního prince, který nikdo neslyšel
Bez povšimnutí uplynulo v sobotu již 132 let od události, která změnila chod dějin habsburského rodu a tím i české dějiny. Málokdo dnes ví, proč nese koncertní sál a někdejší sídlo parlamentu nové republiky jméno Rudolfinum, a že od něj kdysi vedla na malostranský břeh Rudolfova lávka. Málokdo dnes také ví, že výstřely, které ukončily 30. ledna 1889 život prince Rudolfa a jeho milenky Mary Vetserové, změnily postavení figur evropské mocenské šachovnice a uvedly do pohybu sled nečekaných událostí.
Vše začalo 21. srpna 1858, kdy se zámkem Laxenburg rozezněl dětský pláč. To plakal korunní princ Rudolf. Lid jásal, vlajky vlály a císař jmenoval synka plukovníkem 19. pěšího pluku a nositelem Řádu zlatého rouna. Když ve dvou letech přijímal princ Rudolf v Hofburgu delegaci svého pluku a byl žertem vyzván, aby přivítal pluk na koni, bez váhání usedl na dřevěného koně a velel. Nadaný chlapec udivoval od tří let pokroky v jazycích a matematice, zaostával však v tělocviku, jízdě na koni a střelbě. Císařský otec by uvítal raději opačné výsledky, a tak často na citlivé a nervní dítě – s pocitem - že je to žertovné a něžné, volával: „Ty můj kriplíčku!“ Rudolfa se nikdo neptal, zda to tak připadá i jemu. Vychovatelem prince je psychopatický generál Gondrecourt. Šestiletý Rudolf jím je v noci buzen střelbou z pistole, poléván vodou a oblíbeným žertem generála je zavírat Rudolfa do obory a děsit je divokou zvěří. Není divu, že taková výchova Rudolfovu psychiku poznamená.
Problémy s dlouho toužebně očekávaným synem rostou s věkem. Jako perspektivní ženich je v hledáčku mnoha žen a dívek, ale tento fakt vede k pohrdání ženami, které mu slouží jen k ukojení sexuálních potřeb. Od chvíle, kdy narukoval v roce 1878 do Prahy, je ozdobou společnosti. Praha si slibuje od přítomnosti následníka bližší vztah s Vídní a Rudolf si užívá svobody. Večírky, plesy, pitky v putykách a hlavně děvčata. Je třeba nalézt nevěstu. Hrabě Chotek najde patnáctiletou princeznu Stefanii, dceru belgického krále Leopolda II. a Rudolf se v březnu 1880 vydá na obhlídku. „Je bledá a nevzhledná“, prohlásí. Císařský dvůr ale není holubník a tak Rudolf státnický úděl přijímá a tváří se na námluvách jako šťastný ženich. Daří se mu to i díky milence, kterou má v Bruselu s sebou a jak se nakonec provalí. Skandál je ale zameten pod koberec a svatba v květnu 1881 sklízí takové ovace, že jízdu 62 kočárů v Prateru zastaví dav. Svou popularitu podpoří následnický pár i účastí na otevření českého Národního divadla v Praze roku 1881. Rudolf se jako manžel snaží, ale i tak to Štěpánka u Habsburků nemá lehké. Tchyně, krásná Sisi „tou ošklivou nemotorou“, jak Stefanii nazve, pohrdá. O nic lépe se nechová ani švagrová Marie Valérie a nakonec Stefanii opustí i Rudolf. Naději slibuje Štěpánčino těhotenství, ale očekávaný mužský potomek se nenarodil. Dne 2. září 1883 se narodí „jen“ dcera Alžběta, jejíž porod je navíc velmi těžký a další děti už Stefanie mít nemůže. Její neplodnost způsobí kapavka, kterou ji obdaroval manžel a korunní princ Rudolf.
Rudolfa ale nelze považovat jen za nezodpovědného floutka. Vydává vědecké práce a v Neues Wiener Tagblatt píše pod pseudonymem politické články, v nichž kritizuje otcovu politiku. Po požáru Theater am der Ring, kde v roce 1881 uhořelo 300 lidí, zakládá Dobrovolnou záchrannou společnost. Jako pokroková osobnost zahajuje v roce 1883 ve Vídni Elektrickou výstavu, je členem Mezinárodního ornitologického kongresu 1884, organizátorem Živnostenské výstavy v Antverpách a v roce 1887 otevírá Výstavu hygieny. Právě jemu patří tehdy velmi odvážné prohlášení ve větě: „Nejcennějším kapitálem států a společnosti je člověk.“
Zoufalá snaha získat pozornost a uznání rodičů žene Rudolfa do nových projektů, ale i výstřelků a skandálů. Zlom nastává z jara 1886, kdy u něj propuká neléčitelná kapavka. Morfium, alkohol i další ženy jako řešení – deprese, sebelítost a bolesti jako důsledky. Je agresivní, ztrácí sebekontrolu i vůli a žije zběsilým životem. Rudolf měl být podle přání otce skvělým vojákem, ale ukazuje se, že talent má spíše na vědy a techniku. Ani otcova nedůvěra v jeho znalosti, dávaná najevo odsudkem: „Rudolf už zase žvaní!“, vztah mezi nimi nezlepšuje. Rudolf rezignuje a dává ostentativně najevo nezájem, čímž jen potvrzuje dřívější domněnky. Rozchází v názorech s politikou otce a je dokonce tajně sledován! Ve vytvoření Trojspolku tuší počátek zániku Rakouska a věštecky označí Rakousko-Uhersko za pruskou provincii. Celoživotním cílem, jehož vydání se Rudolf nedožil, byla encyklopedie habsburské monarchie, která byla pod názvem Dílo korunního prince dokončena až v roce 1902. V prosinci roku 1885 na křtu 1. svazku díla uspořádal císař František Josef I. pro autory přijetí, ale zatloukl jen další hřebík do rakve svého vztahu k synovi, když vznesl fatální dotaz, zda skutečně úvodní slovo Díla napsal Rudolf...!?
Na jaře 1886 odjíždí Rudolf se Stefanií na ostrov Lacroma, kde kapavkou nakazí i ji. V březnu 1887 bere poprvé morfium a už nepřestane a místo kroků k nápravě se jen utápí v sebelítosti. Marně se snaží upoutat matku, zaměstnanou zásnubami nejmilejší dcery Marie Valerie a Sissi tak nevnímá na Štědrý den 1888, že syn je na konci cesty. Jeho náznakům nikdo nevěnuje pozornost. Stefanii se nikdy nelíbil Rudolfův způsob života, přátelé, ani jeho ambice a věrnost patří v žebříčku Rudolfových hodnot na nejnižší stupeň. Nebylo divu, že Stefanie je schopna udělat žárlivou scénu kdykoliv a kdekoliv. Často trucuje i v loži manželském, což je pro Rudolfa jen důvod hledat potěšení a rozkoš jinde. Bludný kruh.
Práce, bezesné noci pitek, namáhavé cesty, reprezentace říše. Rudolfovým pevným bodem se stává Mizzi Casparová, s níž si začal kolem roku 1886. Čím dál častěji mizí s ní a hospodským zpěvákem Bratfischem v podřadných knajpách Vídně. Právě s Mizzi poprvé mluví v létě 1888 o představě společné sebevraždy. Druhou milenkou je baronesa Mary Vetserová, s níž vztah nabral na síle až na podzim 1888, kdy Mary otěhotněla. O vánocích roku 1888 posílá Mary hraběnce Larischové svou fotografii s Rudolfem a věnováním Věrná až do smrti. Také Rudolfův dar Mary, železný snubní prsten s písmeny I.L.V.B.I.D.T. (In Liebe vereint bis in den Tod – V lásce spojeni až do smrti) či medailónek s kouskem plátna a kapkou krve mluví za vše. Po tajné návštěvě u prince řekla Mary komorné, že by bylo lepší, kdyby k němu bývala nešla.
„Musím učinit vše, co ode mne žádá, neboť teď už patřím jen jemu samotnému“, prohlásila, když 15. ledna dala vyrýt na cigaretové pouzdro pro Rudolfa slova „13. leden. Díky osudu!“ a 18. ledna sepsala poslední vůli.
I Rudolf vysílá varovné signály. Během návštěvy hraběnky Festeticsové nechal zapálit všechny lustry v sále, a když na to hraběnka upozornila, Rudolf odpověděl: „Nechte mi tu radost, až budu ležet v hrobě, bude temna dost!“
Ještě v sobotu 26. ledna 1889 požádal Rudolf o audienci u otce. Přesný obsah rozhovoru není znám, v závěru však padla z úst císaře údajně osudová slova: „Nejsi hoden stát se mým nástupcem!“
Od toho dne jde vše ráz naráz. Rudolf archivuje dokumenty, kompromitující ničí nebo je dává do úschovy. Během soirée 27. ledna na německém velvyslanectví ve Vídni k oslavě narozenin Viléma II. vypukne žárlivá scéna mezi Rudolfem a Stefanií, jejíž příčinou je Rudolfův milenecký vztah s Mary. Noc ale Rudolf tráví s Mizzi Casparovou a ve tři ráno jí při odchodu naposledy žádá o společnou smrt. Mizzi se jeho tvrzení, že se zastřelí, jen směje. V pondělí 28. ledna se brzy ráno loučí se Stefanií a marně se pokouší o rozloučení s dcerkou Alžbětou. V půli cesty do Mayerlingu posílá kočího zpět do Vídně. V blízké restauraci na něj již čeká Mary a kumpán Bratfisch. Druhý den Rudolf oznamuje, že je nachlazen a honu v Glashütte se nezúčastní. Snídaně přesto probíhá ve veselé náladě. Při odchodu honců jim Rudolf přeje: „Lovu zdar!“, omlouvá se z rodinné večeře ve Vídni a vzkazuje otci rukypolíbení. 29. ledna večeří jen s přítelem Hoyosem a kolem 21 hodiny se loučí. V pokoji Rudolfovi a Mary zpívá Bratfisch oblíbené písně a oba milenci píší celou noc dopisy na rozloučenou. Ráno 30. ledna v 6 hodin a 10 minut Rudolf nařizuje komorníkovi Loschekovi, aby šel zapřáhnout, ale dříve než ten dojde na dvůr, ozvou se výstřely. Běží zpět, ale dveře pokoje jsou zamčeny. Loschek se neodváží rušit a až po osmé hodině přivádí princovy přátele Hoyose a prince Coburga. Oba vyrážejí dveře pokoje, kde na posteli leží v kalužích krve mrtvý Rudolf a Mary.
Rudolf není podle svého posledního přání pohřben po boku Mary Vetserové v kostele v Heiligenkreuzu. Jeho ostatky jsou uloženy 5. února 1889 v hrobce Habsburků. Stalo se tak až poté, co byl po nátlaku císaře na lékaře prohlášen za duševně chorého, neboť jinak by mu musel být odepřen církevní pohřeb.
Princ Rudolf zemřel, protože on nedokázal naplnit naděje rodičů, a oni nedokázali naplnit jeho touhu po jejich lásce. Jeho činy byly křikem, kterým na sebe upozorňoval, který ale nikdo neslyšel.
A to je vše, co jsem zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
