Vladimír Mertlík: Nacismus s bolševismem na věčné časy a nikdy jinak!
Ve čtvrtek 25. února proběhlo bez povšimnutí 73. výročí nekrvavých událostí, které přinesly desítky let krvavého teroru. Psal se rok 1948, když komoušská lůza placená z Moskvy zničila republiku, starou třicet let – jako je ta dnešní. Nelze ale zapomenout ani na výročí události ze 27. února 1933 v Berlíně, kterou využila Hitlerova NSDAP k uchopení moci a likvidaci demokracie v Německu. Jiskrou, která sežehla zbytky Výmarské republiky, byl požár Říšského sněmu, jehož první plameny byly ohlášeny berlínské policii a hasičům ve 22:00 hodin. Oheň byl zlikvidován už po devadesáti minutách, ale budova Reichstagu byla zničena. Už večer byl požár označen za signál k zahájení komunistického puče a druhý den ráno Preussische Pressedienst vydala zprávu, že je nejhorším bolševickým teroristickým činem vykonaným v Německu.
Již od konce 1. světové války má Rusko snahu exportovat bolševickou revoluci do světa. První pokus rudých Spartakovců rozvrátit Německo začal už za německého císařství 1918, aby plynule přešel do povstání proti Výmarské republice v lednu 1919, které už mělo formu občanské války. Jakmile stát potlačí vzpouru v Hamburku, musí bojovat s tzv. Mnichovskou republikou rad, o jejíchž garantech i cílech není pochyb – její vlajka je sytě rudá a státní znak má podobu pěticípé rudé hvězdy. Až do porážky v létě 1919 se snaží republika rad rozšířit moc i do dalších německých měst.
Pozadu ale nezůstávají ani nacisté, kteří kroky státu proti radikální levici považují za měkké a pokusí se proto v roce 1923 o převrat. Pivní puč má jepičí život – trvá jednu noc – ale krvavé střety mezi bolševiky, pravicovými Freikorps i oddíly nacistických SA trvají dalších patnáct let. Požár Reichstagu vypukl měsíc poté, co byl Adolf Hitler jmenován kancléřem. Na jeho popud prezident Paul von Hindenburg rozpouští Říšský sněm a vypisuje na 5. března předčasné volby. Hitler je rozhodnut situaci využít k uchopení moci a v kampani hrozí nebezpečím bolševického převratu. Dlužno přiznat, že nelže! A uspěje!
Zmocňovací zákon a prezidentské dekrety zakazují komunistickou stranu i další levicové organizace. Jejich představitele, kteří neprchnou do Moskvy, je možné bez soudů internovat a jsou omezena základní lidská i občanská práva. Zmocňovací zákon přiznal kancléři Hitlerovi výjimečné pravomoci a vládě umožnil čtyři roky přijímat zákony bez schválení Říšským sněmem! Krátce po požáru jsou zatčeni a obviněni Holanďan Marinus van der Lubbe, Němec Ernst Torgler a tři Bulhaři – Georgi Dimitrov, Blagoi Popov a Vasil Tanev. Po zahájení procesu van der Lubbe místopřísežně prohlásí, že jednal sám, bez kompliců. Soudce Wilhelm Bürger přijal tvrzení obžaloby, že komunisté zapálení Říšského sněmu plánovali, ale nenašel dost důkazů, že by čtyři z obviněných měli něco společného přímo s požárem nebo uvedeným plánem. Jediným odsouzeným a popraveným tak bude jen Marinus van der Lubbe. Torgler je shledán nevinným, ale ihned po procesu je dán do ochranné vazby koncentračního tábora a Bulhaři jsou vykázáni do Sovětského svazu! S ohledem na situaci jde o rozsudek překvapivě svobodný!
Proč tyto dvě únorové události – 1933 a 1948 – připomínat společně? Nejen termín výročí – i jejich cíle, průběh a důsledky jsou si blízké – likvidace opozice, rozvrat státu a uchopení moci. I proces vývoje je v obou případech dlouhodobý a dávno před událostí, tj. demonstrací síly lůzy u nás či zapálením symbolu státu v Německu – už nezměnitelný. Na vině je dřívější malá pozornost okrajování demokracie a svobod salámovou metodou. Nic na tom nemění, je-li tzv. Vítězný únor pučem a požár Říšského sněmu činem, jehož následky strůjci jen chybně odhadli. Nepochybně by si komunisté i nacisté dříve či později našli záminku jinou.
Je ale tragické, že zatímco u nás proběhla řada zmanipulovaných procesů a justičních vražd již před 25. únorem, německá justice i ve chvíli uchopení moci nacisty je tak svobodná, že si dovolí luxus relevantního procesu. Laxnost veřejnosti ke krácení svobod a k postupným zákazům lidských práv systémem – je to o deset deka víc, můžu to nechat? – má vždy stejný dopad, nastolení diktatur a otevření dveří válce – horké 1933 a studené 1948. Obě nejkrvavější diktatury dějin spolu od roku 1918 vedou zpočátku skrytou válku, ale až do roku 1941 jsou spojeny smlouvami o přátelství a spolupráci.
Začátkem roku 1917 Lenina šokovalo svržení cara Mikuláše II., které proběhlo bez bolševiků. Spolu s dalšími se rozhodl k návratu do Ruska s cílem vyvolat revoluci. Německý vyslanec v Bernu Gisbert von Romberg již od 25. března 1915 věděl o pobytu a cílech Lenina. Prostřednictvím Romberga byla nakonec zajištěna podpora říšského ministerstva zahraničí a 9. dubna 1917 vyrazil Lenin a dalších třicet revolucionářů v zapečetěných železničních vagonech přes Německo do Švédska, poté do Finska, okupovaného Ruskem a v přestrojení za topiče do Petrohradu. Lenin tak byl jako příslušník nepřátelského státu (!) s vědomím úřadů a za německé peníze přepraven ze Švýcarska do Ruska! Podobnou cestou odjelo do Ruska 400 ruských revolucionářů ze Švýcarska a Němcům investice do bolševismu vyšla! Následkem je bolševická revoluce, separátní mír Ruska s Německem, uvolnění německé armády pro západní frontu, ruské pro občanskou válku a vznik Sovětského Ruska. Ruští bolševici se jim odvděčí roku 1918 podporou diverzních akcí v Německu a úsilím Výmarskou republiku zničit.
Právě v únoru 1933 se to jim podaří, jen jinak než chtěli. Přesto po dobu oněch patnácti let platí, že „vrána k vráně sedá a rovný rovného si hledá!“, neboť Německo i Rusko jsou po 1. světové válce v totální izolaci. Oba státy mají dluhy a ostatní s nimi nechtějí obchodovat dřív, než budou dluhy uhrazeny. Hospodářská krize ale přináší jiný úhel pohledu a na dubnové konferenci v Janově se zdá, že zapojením obou zemí do mezinárodního obchodu by se situace mohla zlepšit. Má háček! Rusko odmítá své dluhy uznat a považuje se naopak za věřitele! Německo po zkušenostech z mírových jednání ve Versailles 1919 jen čeká za bukem a jednání v kuloárech se nezúčastní. Jediným výsledkem neúspěšné konference je nakonec bilaterální smlouva Ruska a Německa – původně dvou vyvržených – podepsaná v lázních Rapallo. Má necelé dvě stránky a tyto body:
- Obnovení sovětsko-německých diplomatických a konzulárních styků.
- Obě strany se vzdaly náhrad za škody způsobené během války.
- Ve vzájemných obchodních a hospodářských stycích měly být uplatňovány zásady nejvyšších výhod.
Pro Německo je první rovnoprávnou mezinárodní smlouvou po 1. světové válce a ve vojenské oblasti mu umožňuje obcházet Versailleskou smlouvu. Němci mohou tajně v Rusku cvičit své letectvo a obě země mají dokonce společná vojenská zařízení! Tankovou školu v Kazani, cvičiště pro součinnost dělostřeleckých a leteckých sil ve Voroněži a leteckou školu v Lipecku.
Rusku smlouva přinese průlom hospodářské i politické blokády po bolševické revoluci, přístup k moderním technologiím i těžkým zbraním. Němečtí experti asistují při industrializaci SSSR, důstojníci Rudé armády smějí navštěvovat vojenské školy a kurzy v Německu. Armáda Říše se podílí na vývoji sovětských zbraní a pořádá v SSSR výcvik letců nebo tankistů, který se v Německu nesmí konat. Tak, kdo tady říká, že konference byla neúspěšná?! Úspěch jejich spolupráce lze v roce 1945 i vyčíslit – 26 milionů mrtvých Rusů, 7 milionů mrtvých Němců amimosmluvní partneři doplní výsledek o cca 27 milionů na sumu 60 milionů. Děkujeme soudruzi a soukmenovci!
Ještě jedno výročí stojí za připomenutí. Při udělení čestného doktorátu na univerzitě Westminster College ve Fultonu (USA) pronesl 5. března 1946 britský expremiér Winston Churchill řeč, v níž zazněla i tato věta: „Napříč kontinentem se od Štětína na Baltu po Terst na Jadranu spustila železná opona!“
Je to věta, která zahájí studenou válku, také důsledek předválečné spolupráce nacismu a bolševismu! Méně dramaticky, ale stejně naléhavě stav věcí odrážel i smutný vtip o dědečkovi s vnukem, houbařícími tehdy v šumavských lesích. Při hledání dojdou k dvojitému vysokému plotu z ostnatého drátu, kterým protéká proud vysokého napětí. Vnuk udiveně hledí skrz dráty do dálky a ptá se: „Dědečku, kdo žije za těmi dráty?“ „My, synáčku, my!“, odpoví mu dědeček.
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík.
